V domě vonělo pečené maso, koření a drahé víno. Od rána jsem byla na nohou. Vařila jsem, uklízela, leštila příbory a starožitný stříbrný podnos, který tchyně vytahovala jen při výjimečných příležitostech. Její narozeniny byly přesně tím druhem dne, kdy muselo být všechno dokonalé. Aspoň podle jejích měřítek.Pět let jsem v tom domě žila. Pět let jsem se snažila zapadnout, být nenápadná, dostatečně dobrá manželka i snacha. Nikdy jsem neodpovídala, když mě opravovala před ostatními. Nikdy jsem nezvedla hlas, když mi připomínala, že dům patří jí a že já jsem tu vlastně jen „navíc“.

Hosté už seděli kolem dlouhého stolu. Smích, cinkání sklenic, nucená zdvořilost. Tchyně seděla v čele jako samozvaná královna večera. Můj manžel po jejím boku. Ani jeden se na mě nepodíval, když jsem přinesla hlavní chod.

Jakmile jsem se k nim přiblížila, tchyně ke mně ledabyle mávla rukou. Ten pohyb jsem znala. Znamenal, že se chystá něco říct. Něco, co má bolet.

„A tohle je naše snacha,“ pronesla hlasitě a spokojeně, aby to slyšel celý stůl. „Vlastně už skoro bývalá. Můj syn se s ní brzy rozvede.“

Slova dopadla do místnosti těžce a definitivně. Rozhovory umlkly. Někdo se zasmál, ale hned si uvědomil, že to není vhodné. Jiní sklopili oči. Všichni čekali na mou reakci.

Podívala jsem se na manžela. Zvedl se ze židle, narovnal se a s úsměvem, který jsem u něj poslední měsíce vídala čím dál častěji, dodal:

„Ano, chtěl jsem vám to říct… jen jsme hledali správný okamžik.“

Správný okamžik. Na veřejné oslavě. Přede všemi.

Přerušila jsem ho. Ne prudce. Ne hystericky. Jen klidně.

Usmála jsem se.

„Perfektní,“ řekla jsem. „Mám pro vás taky novinku.“

To ticho bylo téměř hmatatelné. Tchyně zůstala s vidličkou ve vzduchu. Manžel se zamračil, jako by se snažil pochopit, kam mířím. Hosté se naklonili blíž, fascinovaní dramatem, které se jim odehrávalo před očima.

Položila jsem podnos na stůl, narovnala se a mluvila pomalu, jasně, bez emocí v hlase.

„Dnes ráno jsem podepsala kupní smlouvu.“

Někdo se tiše zasmál, myslel si, že jde o vtip. Pokračovala jsem.

„Tenhle dům. Ten, ve kterém právě sedíme. Už nepatří vám.“

Tchyně zbledla. Manžel prudce vstal.

„Co to má znamenat?“ vyhrkl.

Podívala jsem se přímo na něj. „Znamená to, že jsem posledních pět let investovala své peníze chytře. Že jsem mlčela, poslouchala, učila se. A že dům, který jste považovali za svou jistotu, byl zatížený dluhem, který jste ignorovali.“

Vytáhla jsem z kabelky složku a položila ji na stůl. „Dluh odkoupila firma. Ta firma je moje.“

Nastalo pozdvižení. Hosté si šeptali, někdo nevěřícně kroutil hlavou. Tchyně se chytila okraje stolu, jako by se bála, že spadne.

„A co rozvod?“ zeptala se ostře.

Usmála jsem se znovu. „Ten samozřejmě proběhne. Už zítra. Ale do té doby bych vás chtěla požádat, abyste si našli nové bydlení. Právníci vás budou kontaktovat.“

Vzala jsem si kabát, aniž bych čekala na odpověď. U dveří jsem se ještě otočila.

„Mimochodem,“ dodala jsem klidně. „Večeře byla na rozloučenou.“

Odešla jsem. Bez křiku. Bez slz. Poprvé za pět let s pocitem, že jsem si ten dům opravdu užila. Jen už ne jako host.