Tu cestu jsem znal nazpaměť. Jezdil jsem po ní pravidelně, v každém ročním období, za každého počasí. Zimní les kolem dálnice byl tichý, hluboký a zdánlivě nekonečný. Stromy stály těsně u silnice, jejich větve se prohýbaly pod tíhou sněhu. Ten den byl klid. Nezvyklý klid.Na silnici skoro nikdo nebyl. Pustil jsem si hudbu, trochu ztlumil topení a nechal myšlenky volně plynout. Auto jelo stabilně, asfalt byl sice kluzký, ale zvládnutelný. Neměl jsem důvod k obavám.

A pak se přede mnou náhle rozsvítila brzdová světla.

Řidič přede mnou zastavil tak prudce, že jsem instinktivně sešlápl brzdu až na doraz. Auto se smýklo, pneumatiky zaskřípaly a já ho minul jen o několik centimetrů. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítil až v krku.

Zvedl jsem oči k silnici a pochopil, proč zastavil.

Z lesa vycházeli vlci.

Ne jeden, ne dva. Celá smečka. Pohybovali se pomalu, bez spěchu, jako by silnice patřila jim. Šedé siluety na bílém sněhu. Jejich oči se leskly ve světlech reflektorů. Nebyli vyplašení. Byli soustředění.

Ztuhl jsem.

Motor běžel, ale já se nedokázal pohnout. Vlci se rozprostřeli po vozovce. Někteří stáli přímo před auty, jiní se objevovali mezi stromy. Silnice se proměnila v past.

Jeden z nich se zastavil přímo přede mnou. Byl větší než ostatní. Postavil se čelně k mému autu a podíval se mi do očí. Ten pohled nebyl divoký. Nebyl hysterický. Byl klidný. Hodnotící.

Měl jsem pocit, že se dívá skrz sklo přímo do mě.

Zkusil jsem zařadit zpátečku. V tu chvíli jsem se podíval do zpětného zrcátka a krev mi ztuhla v žilách. Další vlci stáli za mnou. Po stranách. V lese. Byl jsem obklíčený.

Ruce se mi třásly. Volant jsem svíral tak pevně, až mě bolely klouby. Dýchal jsem rychle, měl jsem sucho v ústech. V hlavě mi běžely chaotické myšlenky. Zavolat pomoc? Troubit? Ujet?

Než jsem stihl cokoli udělat, stalo se to.

Jeden z vlků se rozběhl.

Nevyběhl divoce. Byl to přesný, rozhodný pohyb. Skočil přímo na kapotu. Náraz byl tupý a těžký. Kov zaskřípal pod jeho vahou. Drápy klouzaly po laku, zanechávaly hluboké rýhy. Vlk se opřel tlapami o kapotu, čenichem se přiblížil ke sklu.

Jeho dech zamlžil čelní okno.

Vydával nízké zvuky, které jsem cítil spíš v hrudi než slyšel. Sklo se lehce chvělo. Byl tak blízko, že jsem viděl každý detail jeho tlamy, zuby, jizvu nad okem.

Zakřičel jsem.

Byl jsem přesvědčený, že další vteřina znamená konec. Že sklo praskne. Že se dostane dovnitř. Že z auta se stane past, ze které není úniku.

A pak se stalo něco, co jsem nečekal.

Z lesa se ozval jiný zvuk. Dlouhé, hluboké zavytí.

Vlk na kapotě ztuhl. Zvedl hlavu. Ostatní vlci se přestali pohybovat. Všichni se otočili stejným směrem. Napětí se změnilo. Nebylo agresivní. Bylo varovné.

Vzápětí se z temnoty mezi stromy vynořila světla. Silná, vysoká. Lesní vůz.

Vlci se začali stahovat. Ne chaoticky, ale organizovaně. Ten na mé kapotě seskočil, ještě jednou se na mě podíval, a pak zmizel v lese. Během několika vteřin byla silnice prázdná.

Zůstal jsem sedět v autě, neschopný pohybu. Ruce se mi pořád třásly. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšel motor.

Lesník, který vystoupil z auta, mi později vysvětlil, že vlci byli zahnaní hladem a hlubokým sněhem. Že neútočili, ale testovali. Že kdybych vystoupil z auta, bylo by to jiné.

Když jsem se konečně rozjel, jel jsem pomalu. Bez hudby. Bez myšlenek.

Od té doby už nikdy neberu klid lesa jako samozřejmost. A pokaždé, když jedu touhle cestou, dívám se do stromů jinak.

Protože někdy nejsme na silnici sami. A někdy přežijeme jen proto, že příroda se rozhodne nás pustit.