Cesta k ní trvala přes dvě hodiny, někdy i déle, když se provoz zablokoval. Přesto tam jezdil znovu a znovu. Ne kvůli vzdálenosti. Kvůli tomu, kým tam byl.U ní nebyl manželem. Nebyl mužem, který mlčky sedí u stolu, zatímco mezi ním a jeho ženou visí roky nevyřčených vět. Nebyl účetním vlastního života, počítajícím splátky, povinnosti a kompromisy. Tam byl znovu obdivovaný. Lehčí. Důležitý.

Byla o dvacet let mladší. Smála se jeho vtipům, dotýkala se ho s pozorností, kterou doma dávno neznal. Dívala se na něj, jako by byl někým výjimečným. A on ten pohled potřeboval víc, než byl ochoten si přiznat.

Noc plynula bez hranic. Bez času. Až dokud se nepodíval na hodiny.

3:47 ráno.

V tu chvíli se mu sevřel žaludek. Prudce se posadil. Realita se vrátila s tíhou úderu. Vyskočil z postele a začal se oblékat.

„Mohl bys zůstat,“ zamumlala ospale a přitáhla si prostěradlo blíž k tělu.

„Nemůžu,“ odpověděl krátce. „Musím domů.“

„Proč?“ zeptala se tiše. „Vždyť už ji ani nemiluješ.“

Ta věta ho bodla, ale nereagoval. Už ji neposlouchal. V hlavě se mu rozsvítil vnitřní alarm. Popadl klíče a odešel, aniž by se ohlédl.

Jel příliš rychle. Silnice byla prázdná, obloha začínala blednout. V hlavě si připravoval výmluvy s rutinou profesionála. Nečekaná pracovní schůzka. Telefon vybitý. Kolega v nouzi. Za ten rok se stal mistrem lži. Věděl, co říct, kdy mlčet a jak se tvářit.

Když zaparkoval před domem, bylo svítání. Ulice byla tichá. Až příliš.

Vešel dovnitř po špičkách. Sako přehodil přes židli. Boty odložil u dveří. Vzduch v domě byl těžký. Nešlo o ticho spící domácnosti. Bylo to ticho napětí. Ticho, které něco skrývá.

Zastavil se.

Dveře ložnice byly pootevřené.

Zarazilo ho to. Jeho žena je vždy zavírala. Vždy. Byla pedantní na pořádek, na rituály. Otevřené dveře nepatřily k ní.

Srdce mu začalo bít rychleji. Pomalu se přiblížil. Každý krok byl těžký, jako by šel proti vlastnímu instinktu.

Pak nahlédl dovnitř.

Jeho žena ležela na posteli. Nehybně. Přikrývka byla shrnutá do strany. Vlasy rozprostřené po polštáři. Její tvář byla bledá, nepřirozeně klidná.

Ztuhl.

Nejdřív si myslel, že spí. Udělal krok blíž. Pak další. Natáhl ruku a lehce se jí dotkl.

Byla studená.

Vzduch se mu zasekl v plicích. Kolena mu vypověděla službu. Svezl se na okraj postele a zíral na ni, neschopen pochopit, co vidí. Žádný pohyb. Žádný dech.

Zavolal její jméno. Jednou. Podruhé. Hlas se mu třásl.

Nic.

Telefon mu málem vypadl z ruky, když vytáčel záchranku. Mluvil zmateně, přerývaně. Operátor se ho ptal na čas, na okolnosti. Nedokázal odpovědět. V hlavě mu běžela jediná myšlenka.

Kdyby byl doma.

Lékař později řekl, že šlo o náhlou srdeční příhodu. Rychlou. Nečekanou. Že pomoc by možná pomohla. Možná.

To slovo ho pronásledovalo.

Policie se ptala, kde byl. Řekl připravenou lež. Pracoval dlouho do noci. Unavený. Vyčerpaný. Nikdo nemohl dokázat opak.

Ale on to věděl.

Každá minuta strávená jinde měla svou cenu. Každý únik, každá noc, kdy se cítil „lehce“, byla nocí, kdy doma někdo ležel sám.

Stál v prázdném domě, obklopený tichem, které už nikdy nebude vyplněno. A poprvé pochopil krutou pravdu, kterou si odmítal připustit.

Neodešel jen od manželství.

Odešel od poslední šance být přítomen.

A s tím už se nedalo lhát.