Dvanáctiletá Klára milovala svou školu, ale ne dnešní pondělí. Psali těžký test z matematiky a ona věděla, že není připravena. Když ráno vstala, už měla plán. Vzala teploměr, položila ho na radiátor a během několika vteřin byl rtuťový sloupec vysoko nad čtyřicítkou. Pak vlezla zpátky do postele, zhluboka se nadechla a zavolala matku.„Mami… je mi hrozně. Mám asi horečku.“

Matka, unavená a vystresovaná žena, přiběhla, položila ruku na dceřino čelo a s hrůzou pohlédla na čísla na teploměru. Tato reakce zasáhla Kláru víc, než si připouštěla. Na okamžik téměř chtěla vše přiznat. Ale pak matka odešla do práce a byt se ponořil do ticha.

Klára vyskočila, schovala teploměr, pustila si seriál a s úlevou si lehla na gauč. Den vypadal jako sen – klid, teplo a žádná matematika.

A pak přišlo poledne.

Nejprve zaslechla zvuk klíče v zámku. Bylo to krátké kovové cvaknutí. Kláře okamžitě naskočila husí kůže. Její matka nikdy nepřichází domů bez telefonátu. Otčím byl na služební cestě. Dívka se nespletla – ty dveře se právě otevřely.

Ztlumila televizi a potichu nakoukla na chodbu.

V bytě stála teta. Přísná, rezervovaná sestra jejího otce, žena, o níž matka vždy mluvila šeptem a která měla podivnou schopnost objevit se v nesprávný čas. Klára však věděla, že teta nemá klíče. Nikdo jí je nedal a matka několikrát zdůraznila, že nechce, aby do jejich bytu chodila bez ohlášení.

Teta se rozhlédla po místnostech, jako by se bála, že ji někdo sleduje. Její tvář byla napjatá, čelo orosené potem. Pak zamířila k věšáku, kde visel matčin kabát, ten černý, elegantní, který nosila jen do práce. Teta ho strhla z ramínka, otevřela vnitřní kapsu a rychlým pohybem do ní vložila malý předmět. Klára to neviděla jasně, jen zahlédla kovový odlesk.

Poté teta vytáhla telefon a šeptem řekla:

„Ano… je to tam. Přesně tam, kde jsi chtěla. Můžeš přijít ještě dnes večer. S policií. Ano… Rozumím. Gratuluji. On nic nepochopí. Ani ona.“

Kláře se sevřel žaludek. „Ona“… to byla její matka. „On“… její otec.

Teta zasunula kabát zpět na věšák a rychle odešla. Dveře se zavřely, byt opět ztichl.

Klára stála několik vteřin jako přimražená. Nevěděla, jestli má utéct, zavolat matce, nebo předstírat, že nic neviděla. Nakonec se rozběhla ke kabátu. Její ruce se třásly tak silně, že sotva našla správnou kapsu. Vsunula do ní prsty a nahmátla tvrdý předmět.

Vytáhla ho do světla.

Držela v ruce obálku. Byla úřední, tlustá a zalepená. Na přední straně bylo matčino jméno. A pod ním razítko:

Policie České republiky – oddělení hospodářské kriminality.

Klára v šoku otevřela obálku. Nešlo to snadno, lep byl tuhý, jako by měl zabránit právě tomu, co teď prováděla. Uvnitř byla série dokumentů. Hlavičky policejního oddělení, fotokopie výpisů, seznam transakcí. A na všech papírech se opakovalo stejné jméno:

Její matka.

Příloha obsahovala i naskenovaný záznam:

Podezření z finanční zpronevěry ve výši 480 000 Kč.

Klára cítila, jak se jí podlamují nohy. Matka nikdy nic neukradla. Pracovala jako účetní a celý život se snažila udržet rodinu pohromadě. Kde by se vůbec taková obvinění vzala?

Klára znovu listovala dokumenty a mezi papíry našla ještě něco. Malou SD kartu. Na ní byla přilepená poznámka:

„Důkaz o vině.“

V tu chvíli pochopila.

Teta se snažila matku obvinit. Jeho vlastní příbuzná. Někdo, kdo se tvářil jako ochránce rodiny. Byla to past. Záměrná, dobře naplánovaná, přesně načasovaná.

Ale proč?

V posledním listu obálky byl rukou napsaný útržek papíru. Klára nejprve nechápala, proč je tam vložený, dokud nepřečetla obsah:

„Po rozvodu má získat polovinu domu. To nedopustím. Všechno připadne mně.“

Bylo to psáno tetiným rukopisem.

Klára cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Její matka byla v ohrožení. Její otec možná také. A teta plánovala, že ještě dnes večer přivede policii – s falešnými důkazy, které právě vložila do kabátu.

Klára sevřela SD kartu v dlani. Už věděla, že jednala správně, když zůstala doma. A teď byla jediná, kdo mohl matku zachránit.

V té chvíli zazvonil telefon.

Na displeji svítilo jediné slovo:

Teta.