Zvuk se stáhl do tenké linky a pak zmizel úplně. Zůstalo po něm prázdno, které se nedalo přehlédnout. Všichni seděli tak, jak byli, ale najednou působili jinak — méně uvolněně, opatrněji. Jako by někdo neviditelný změnil pravidla hry a nikdo si nebyl jistý, kdy přesně se to stalo.Adam stál u reproduktoru ještě chvíli po tom, co hudba utichla. Ruku měl pořád položenou na ovladači, jako by se bál, že i sebemenší pohyb by mohl to ticho rozbít špatným směrem. Pak se pomalu otočil a jeho pohled se setkal s ostatními. Nikdo se neusmíval. Nikdo nemluvil.

Seděla jsem na kraji gauče a cítila, jak se mi ramena samovolně napínají. Je zvláštní, jak ticho dokáže zesílit všechno ostatní. Každý nádech, každé posunutí nohy, dokonce i tikání hodin v kuchyni. Všimla jsem si drobností, které bych předtím přehlédla — nervózního pohybu prstů, sklopených očí, napjatých čelistí.

Ještě před pár minutami se místnost smála. Slova se překrývala, někdo vyprávěl historku, jiný se smál tak hlasitě, že ho bylo slyšet až na chodbu. A teď? Teď tu viselo něco nevyřčeného. Ne hádka, ne výčitka. Spíš vědomí, že někdo řekl pravdu, na kterou nebyl zbytek místnosti připravený.

Adam si sedl do křesla naproti mně. Nepůsobil provinile, spíš unaveně. Jako člověk, který už dlouho nese něco těžkého a právě to položil doprostřed stolu. Čekal. My jsme čekali s ním. Nikdo ale nevěděl, kdo má být první, kdo prolomí ticho, ani jestli by to vůbec bylo správné.

V hlavě se mi honily věty, které jsem mohla říct. Některé byly uklidňující, jiné obranné. Všechny ale zněly prázdně, když jsem si je představila nahlas. Uvědomila jsem si, že ne každé ticho je třeba zaplnit. Některá potřebují čas, aby si mohla sednout, aby se v nich lidé zorientovali.

Nakonec se ozvalo jen tiché zakašlání a někdo se zvedl, aby otevřel okno. Do místnosti pronikl chladný vzduch a s ním i zvuk ulice. Nebyl to návrat k normálu, ale byl to pohyb. Malý krok vpřed.

V místnosti se rozhostilo ticho. Ne to nepříjemné, které dusí, ale to, které nutí přemýšlet. A možná právě v tom tichu se začalo rodit něco nového — porozumění, které nepotřebuje hudbu na pozadí ani okamžité odpovědi. Jen ochotu zůstat a naslouchat.