jako by se v těch pár řádcích skrývalo něco, co se může změnit, když se budu dívat dost dlouho. Svět kolem mě pokračoval normálně — lidé mluvili, tramvaj zacinkala, někdo se zasmál — ale já byl na okamžik úplně mimo. Zpráva svítila jasně a neúprosně, bez emocí, bez vysvětlení. A přesto v sobě nesla víc, než by dokázal unést jeden obyčejný den.Prsty jsem měl položené na telefonu, připravené psát. Jenže hlava byla prázdná. Nebo naopak příliš plná. Každá možná odpověď mi připadala špatná. Příliš chladná. Příliš zoufalá. Příliš pozdní. Uvědomil jsem si, jak snadné je mluvit, když se nic neděje, a jak těžké je najít slova, když na nich skutečně záleží.

Vzpomněl jsem si na náš poslední rozhovor. Skončil bez hádky, ale také bez závěru. Jako otevřená kniha, kterou někdo zaklapl uprostřed kapitoly. Tehdy jsem si myslel, že bude čas se k tomu vrátit. Že některé věci mohou chvíli počkat. Teď jsem stál na zastávce a docházelo mi, že čekání je také rozhodnutí.

Dlouhé vteřiny jsem jen zíral na displej telefonu. Všímal jsem si drobností — škrábance na skle, slabého odrazu mé tváře. Vypadal jsem unaveně. Starší, než jsem si připouštěl. Možná právě proto ta zpráva bolela víc. Připomněla mi všechno, co jsem odkládal. Všechny rozhovory, které jsem měl vést dřív.

Lidé nastoupili, dveře se zavřely a tramvaj se rozjela. Já zůstal stát. Ne proto, že bych zmeškal spojení, ale proto, že jsem potřeboval ještě chvíli stát na místě. Přestat utíkat. Přestat se schovávat za ticho.

Nakonec jsem se nadechl a začal psát. Ne dlouhou zprávu. Ne dokonalou. Jen upřímnou. Takovou, která nepředstírá, že má všechno vyřešené. Smazal jsem ji. Pak napsal znovu. Tentokrát pomaleji. Každé slovo jsem vážil, ale už jsem se nebál, že bude nedokonalé.

Když jsem zprávu odeslal, nepřišla okamžitá odpověď. A bylo to v pořádku. Telefon jsem schoval do kapsy a poprvé po dlouhé době jsem cítil klid. Ne proto, že by se situace vyřešila, ale proto, že jsem konečně přestal mlčet.

Neodpověděl jsem jí hned. Ale právě to ticho mě donutilo pochopit, co vlastně chci říct. A někdy je to to nejdůležitější, co si člověk může dovolit.