Vysoké stropy, křišťálové lustry, bělostné ubrusy a čerstvé květiny, jejichž vůně se mísila s drahými parfémy hostů. Vše působilo okázale, téměř přehnaně. Každý detail křičel jediné slovo: bohatství.Většinu sálu zaplnila rodina ženicha. Sebevědomí lidé v dokonale padnoucích oblecích a luxusních šatech, hlasitý smích, sklenky plné šampaňského, řeči o investicích, nemovitostech a zahraničních dovolených. Cítili se tu jako doma. Bylo to jejich prostředí.

Rodina nevěsty byla téměř neviditelná. Několik vzdálených příbuzných, dvě kamarádky z dětství a soused, který pomáhal opravovat staré šaty na svatbu. Otec nevěsty seděl stranou, u okraje dlouhého stolu. Měl na sobě starou, pečlivě vyčištěnou bundu. Jeho ruce nesly stopy celoživotní práce. Nehovořil, nesmál se, jen tiše pozoroval svou dceru.

Matka ženicha od samého začátku nedokázala skrýt své opovržení. Nevěsta pro ni nebyla dost dobrá. Ne proto, že by byla nevychovaná, hloupá nebo neochotná pracovat. Právě naopak. Byla tichá, skromná a slušná. Její největší „vina“ spočívala v tom, že pocházela z chudé rodiny.

Její matka zemřela, když byla ještě dítě. Otec byl obyčejný dělník. Žádné tituly, žádné známosti, žádné jméno, které by otevíralo dveře. Pro matku ženicha to byl neodpustitelný původ. Svatbu tolerovala pouze kvůli synovi.

Dary se postupně hromadily. Nejprve proslovy, přípitky, potlesk. Rodiče ženicha předali klíče od nového bytu. Sál explodoval nadšením. Další příbuzní přinesli tlusté obálky plné peněz. Každý dar byl komentován, obdivován, hlasitě oceňován.

A pak hostitel oznámil:
„Nyní přichází dar od otce nevěsty.“

V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Někteří hosté si vyměnili pobavené pohledy. Jiní se už usmívali předem.

Otec nevěsty pomalu vstal. V ruce držel obyčejnou bílou obálku. Bez stuhy, bez ozdob. Jen čistý papír.

Posměšné úsměvy zesílily.

Přistoupil ke své dceři a klidně řekl:
„Tohle je pro tebe.“

Dívka otevřela obálku. Uvnitř byl jediný list papíru. Začala číst. Nejprve bez výrazu. Pak se její ruce lehce zachvěly. Oči se jí zalily slzami. Zbledla tak, že si lidé u nejbližších stolů všimli, že se něco děje.

Dočetla. Zvedla hlavu a podívala se na svého otce. Jeho pohled byl pevný, klidný a jistý. Neřekl ani slovo.

Beze slz, bez scén, jen tiše podala list papíru ženichovi.

Ten ho vzal, zaskočený, a začal číst.

Smích v sále utichl.

Jeho výraz se změnil. Nejprve zmatení. Pak nedůvěra. Oči se mu rozšířily. Znovu četl řádky, jako by nemohl uvěřit jejich obsahu. Ruce se mu třásly. Dočetl až do konce, zhluboka se nadechl a pomalu se posadil na židli.

V obálce nebyly peníze.

Byl tam notářsky ověřený dokument potvrzující, že otec nevěsty je skutečným majitelem rozsáhlého pozemku, několika nemovitostí a podílu ve stavební společnosti. Majetek, který po léta spravoval pod cizím jménem. Nehledal uznání. Nehledal obdiv. Pracoval potichu.

Součástí dokumentu byla i smlouva o převodu části tohoto majetku výhradně na dceru. Ne na manžela. Ne na jeho rodinu. Pouze na ni.

A poslední věta, napsaná rukou otce:
„Tento dar není o bohatství. Je o jistotě, že moje dcera nikdy nebude považována za méněcennou.“

V sále zavládlo naprosté ticho.

Matka ženicha zbledla. Hosté, kteří se ještě před chvílí smáli, náhle skláněli oči. Nikdo netleskal. Nikdo nemluvil.

Otec nevěsty se vrátil na své místo. Stejně tiše, jako vstal.

Ten den se neukázalo, kdo má víc peněz.

Ukázalo se, kdo má víc důstojnosti.

A to byl dar, který žádná obálka plná bankovek nemohla překonat.