Mason se vydal za dívkou mezi šedými náhrobky a v jeho hlavě zuřila bouře strachu a naděje, která mu svírala hruď s každým dalším krokem. Hřbitov byl tichý, až nepřirozeně klidný, a vlhký vzduch se držel nízko nad zemí. Kamenné desky lemovaly úzké cesty jako němí svědci minulých životů a Mason měl pocit, že každý jeho pohyb sledují. Přesto pokračoval dál, protože věděl, že pokud se teď zastaví, už se znovu nerozhodne.Dívka kráčela několik metrů před ním. Její silueta se občas ztrácela mezi náhrobky, ale Mason ji nikdy nespustil z očí. Neznal ji dlouho, a přesto v něm dokázala vyvolat emoce, které si dosud nedovolil pojmenovat. Setkali se náhodou, v den, kdy se oba přišli rozloučit s někým, koho každý z nich ztratil jiným způsobem. Od té chvíle mezi nimi visela nevyřčená otázka, něco, co dnes konečně mohlo dostat odpověď.

Vítr se zvedl a rozvlnil suché listí u paty náhrobků. Masonovi se vybavily pochybnosti. Co když se mýlí? Co když si její ticho vyložil špatně? Hřbitov nebyl místem pro vyznání ani pro naděje, a přesto právě tady cítil, že pravda nemůže zůstat skrytá. Smrt kolem něj paradoxně zesilovala touhu po životě, po blízkosti, po odvaze říct to, co dlouho zadržoval.

Zastavila se u jednoho z náhrobků a pomalu se otočila. Její pohled byl klidný, ale hluboký, jako by i ona vedla svůj vlastní vnitřní boj. Mason se nadechl a udělal poslední krok. Slova se mu tlačila na rty, ale chvíli váhal. Ticho mezi nimi nebylo prázdné, bylo naplněné významem a očekáváním.

Když konečně promluvil, jeho hlas byl tišší, než čekal, ale pevný. Mluvil o ztrátě, o osamění, o tom, jak těžké je jít dál, když se minulost stále ozývá. Přiznal, že v ní našel něco, co mu připomnělo, že bolest nemusí být konečná. Dívka ho poslouchala bez přerušení, a v jejích očích se objevilo porozumění, které Masona uklidnilo víc než jakákoli odpověď.

Když mu odpověděla, nebyla to velká slova ani dramatická gesta. Byla to upřímnost, tichá a jasná. Přiznala, že i ona cítí strach, ale že naděje, kterou v něm vidí, je silnější. Mezi šedými náhrobky, obklopeni vzpomínkami na konce, si oba uvědomili, že stojí na začátku něčeho nového.

Bouře v Masonově hlavě se pomalu utišila. Strach nezmizel úplně, ale už nevládl. Naděje získala pevnější tvar a s každým nádechem byla skutečnější. Když se společně vydali zpět po cestě, hřbitov už nepůsobil tak chladně. Zůstal místem ticha, ale také místem, kde si Mason poprvé dovolil uvěřit, že i mezi kameny a stíny může vyrůst nový život.