Na jeho tváři nebyla ani stopa paniky, kterou jsem cítila ve svém vlastním srdci. Měl ten svůj odtažitý, analytický výraz, jaký mívával, když se nořil do svého kódu. Maxime, můj právník a zároveň synovec, stál opodál a tiše probíral něco s kolegou. Jeho tvář byla bledá.„Teta,“ řekl konečně a přistoupil blíž, jeho hlas byl tlumený, „musíme být připraveni. Z právního hlediska… je to jeho biologická matka. Neplatila sice výživné, neprojevovala zájem, ale samotný fakt mateřství je silný argument. Mohla by tvrdit, že je nyní schopna a ochotna se o něj starat, a tím pádem má nárok na správu jeho majetku, dokud je nezletilý. Soud by mohl… mohl by dát přednost jí.“

Slova jako ostré kameny dopadaly na dno mého žaludku. Dívala jsem se na Huga. Vychovala jsem ho z dítěte, které se bálo dotyku, v mladého muže, který dokázal změnit svět. A teď by to všechno mělo připadnout té, která ho opustila? Sledovala jsem, jak Sophie, mé vlastní dítě, elegantně postávala na chodbě se svým draze oblečeným advokátem. Usmívala se sebejistě, jako by už měla všechno vyhrané. Mluvila o tom, jak se „změnila“, jak „dorostla k mateřství“, jak chce být nyní součástí jeho života a „chránit jeho zájmy“. Každé to slovo bylo falešné jako potrhaný bankocetel.

V tu chvíli Hugo zvedl hlavu. Podíval se přímo na Maxima. Nebyl to jeho obvyklý letmý pohled stranou. Byl to přímý, jasný pohled.

„Maxi,“ řekl klidně, téměř monotónně, ale s podivuhodnou váhou. „Mám něco, co chci ukázat soudu.“

Maxime se na něj podíval. „Hugo, soudce chce slyšet svědectví, emoce, argumenty o péči…“

„Vím,“ přerušil ho Hugo. „A já mám argument. Ne emoční. Logický.“ Vytáhl z kapsy starý, ošoupaný smartphone. „Je to záloha. Z mého prvního počítače. Z doby, kdy mi bylo sedm.“

O půl hodiny později jsme znovu seděli v soudní síni. Sophie právě dokončila svůj působivý, citově nabitý projev o lítosti a nové šanci. Soudce se obrátil k nám.

„Paní Martino, co vy na to? Máte něco, co byste chtěla dodat?“

Hugo se zvedl. Pro něj, který se vždy vyhýbal centru pozornosti, to byl pohyb tak nečekaný, že i Sophie ztichla.

„Soudce dovolí,“ řekl Hugo a jeho hlas, přestože tichý, nesl přes celou místnost. „Chtěl bych předložit důkaz.“

S dovolením přistoupil k notebooku soudního zapisovatele. Po krátké konzultaci soudce přikývl. Na velké obrazovce v sále se objevila řada složek. Data. Záznamy. Chatovací okna.

„Toto,“ pokračoval Hugo, „jsou archivované e-maily a zprávy z účtu mé matky, které jsem nalezl ve starých zálohách. Datují se od období, kdy mi byly čtyři roky, až do doby, kdy mi bylo pět a půl. Tedy doby krátce před jejím odchodem.“

Na obrazovce se objevily ostré, nekompromisní řádky textu. Byla to korespondence mezi Sophií a její tehdejší přítelkyní. A pak i s právníkem, kterého tehdy kontaktovala.

„Nemůžu to dál zvládat. To dítě je jiné. Je to jako cizí. Zničí mi život.“

„Je tu možnost ústavní péče. Nebo by se toho mohla ujmout matka, ta už je stará, ať se o to postará.“

„Právně se můžu vzdát rodičovské zodpovědnosti? Jen ať je pryč, ať můžu začít znova.“

V sále zavládlo naprosté, dusivé ticho. Sophie zbledla jako stěna. Její právník se naklonil a rychle s ní něco šeptal, ale ona jen nevěřícně zírala na obrazovku.

Hugo pokračoval, jeho tón byl stále stejně klidný, jako by vysvětloval algoritmus. „Tyto zprávy jasně dokládají úmyslné a plánované opuštění. Nešlo o momentální selhání. Byl to záměr. Od té doby, po dobu jedenácti let, neprojevila žádný zájem. Žádné telefonáty, dopisy, finanční příspěvky. První a jediný kontakt od její strany přišel v den, kdy finanční portál Forbes zveřejnil článek o ocenění mé aplikace.“

Otočil se a podíval se přímo na Sophii. „Tvůj zájem není o mě. Je o hodnotě 3,2 milionu eur. To je proměnná, která změnila tvou rovnici.“

Pak se obrátil k soudci. „Podle mého názoru, a podle logiky, kterou jsem analyzoval v příslušných paragrafech občanského zákoníku, nelze po jedenácti letech naprosté absence náhle vznášet nárok na rodičovská práva pouze na základě biologického vztahu, který sám aktér záměrně a dokumentovaně odmítl. To by byl precedent, který by zpochybnil samotný pojem odpovědnosti a stal by se logickou chybou v systému spravedlnosti.“

Síní proběhl šepot. Soudce se zadíval na Huga s novým, hlubokým zájmem. Pak se obrátil k Sophiině právníkovi. „Vaše klientka má co říci k těmto… dokumentům?“

Sophie se snažila zalhat, koktala o „vytržených kontextech“ a „emocionálním vypětí“. Ale její slova zněla dutě a falešně vedle chladné, digitální pravdy, která visela ve vzduchu.