Když ti je 77, už nečekáš. Neříkáš „později“. Neodkládáš. Protože víš, že „později“ možná nikdy nepřijde. A tak jsem jednoho dne… prodal všechno, co jsem měl.

Staré auto. Křeslo, ve kterém jsem každý večer četl. Staré desky a gramofon. Dokonce i hodinky, které jsem dostal k odchodu do důchodu – s věnováním na zadní straně. Všechno. Jen abych si koupil jednu letenku. Jednosměrnou.

Za ní.

Jmenovala se Marina. Poznali jsme se v roce 1968, na letní tancovačce u řeky. Byli jsme mladí. Zamilovaní. Věřili jsme, že svět nám patří. Ale život měl jiné plány. Armáda. Vzdálenost. Jeden ztracený dopis – a náš příběh skončil dřív, než začal.

Už je to skoro 50 let. Ale já na ni nikdy nezapomněl.

Věděl jsem, že se provdala. Že má syna. A já… já jsem už nikoho jiného nehledal. Nechtěl jsem.

Jedno podzimní odpoledne jsem jí napsal dopis. Nevím, jestli odpoví. Ale odpověděl její syn.

„Pamatuje si tě. Nikdy na tebe nezapomněla. Čeká tě. Tady je adresa.“

Srdce mi bušilo jako mladíkovi. Koupil jsem letenku. Oblékl jsem si nejlepší oblek – ten, co jsem si schovával na svůj poslední den. Ale ten den jsem neletěl zemřít. Letěl jsem žít.

V kapse – zažloutlá fotografie. My dva, mladí, usměvaví u řeky. Držím ji za ruku. Papír vybledlý, ale její úsměv – stále živý v mé paměti. Nevím, jak dnes vypadá. Ale to nebylo důležité. Stále jsem miloval tu samou ženu.

Letadlo vzlétlo. Díval jsem se z okna na oblaka. Mlčel jsem. Držel jsem se fotografie. Modlil jsem se, abych dorazil.

A pak mi zavibroval telefon.

Nechtěl jsem se na něj podívat. Měl jsem divný pocit. Ale ruka se pohnula sama.

Přišla zpráva. Od jejího syna.

„Je mi líto, že píšu až teď. Maminka dnes ráno zemřela. Velmi klidně. Čekala na tebe až do konce.“

Svět se zastavil.

Tam, vysoko nad zemí, se ve mně všechno zhroutilo.

Neplakal jsem. Jen jsem seděl a díval se do prázdna. Svíral jsem starou fotografii. Letěl jsem za ní… ale už tu nebyla.

Když jsme přistáli, byl jsem poslední, kdo vystoupil. V ruce – kytice, kterou jsem koupil pro ni. Teď – jen tichý svědek.

Přesto jsem na tu adresu šel.

Starý dům. Tichá ulice. Na dveřích – černá stuha. Otevřela starší paní. Sousedka.

„To jste vy? Z toho dopisu?“ zeptala se.

Přikývl jsem.

„Každý den o vás mluvila. Dnes ráno seděla u okna s vaším dopisem v ruce. Řekla: ‚Brzy přijde.‘ A pak… usnula. Navždy.“

Květiny jsem nechal na prahu. Nic jsem neřekl. Odešel jsem tiše.

Uběhly tři měsíce a já jsem pořád tady. Bydlím v malém bytě. Každý den chodím k řece. Sedávám na stejné lavičce. Není to naše řeka. Ale voda plyne stejně. Jako čas.

Občas mě vítr pohladí po tváři. A zdá se mi, že slyším:

„Přišel jsi. I když o něco později.“

A já se usměju.

Možná jsem přišel pozdě na poslední polibek.
Ale ne příliš pozdě, aby věděla, že jsem ji miloval.
A že jsem na ni nikdy nezapomněl.