V noci se na předměstí ozývalo tiché šustění – jako by někdo hýbal se zemí. Na opuštěném hřbitově dva muži pomalu a opatrně kopali čerstvý hrob. Nedaleko nich seděla žena s unaveným obličejem.
Nemohla se smířit s tím, že její syn už není. Oficiální příčina: srdeční selhání – tak to řekl vojenský komisař. Ale srdce matky cítilo něco jiného.
Pochyby zesílily, když úmrtní list uváděl zápal plic. Pak si synova přítelkyně všimla chyby na náhrobní desce: datum narození neodpovídalo. Detaily, které by ostatní přehlédli, byly pro matku jasnými signály.
Pochopila, že nenajde klid, dokud neuvidí pravdu na vlastní oči. I za cenu zatčení najala dva bezdomovce a udělala nemyslitelné rozhodnutí: otevřít rakev uprostřed noci.
Lopaty bušily do země, napětí rostlo.
— Je to tady! — zakřičel jeden z mužů.
Pod zemí se objevila rakev. Příliš lehká.
— Vážil skoro 90 kilo… — šeptala matka.
Muži nadzvedli víko. Cvaknutí, křupnutí – rakev se otevřela. Měsíční světlo ozářilo vnitřek… A všichni tři zůstali nehybně stát při pohledu na to, co viděli.
Všechno začalo jako obyčejný jarní den, když někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích stál vojenský komisař.
— Váš syn zemřel. Srdeční selhání. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami v jiném městě…
Její silný syn? Zemřel na srdeční problém? Nikdy si na nic nestěžoval. Pak dorazily dokumenty – a v nich stála jiná příčina: zápal plic.
Později se synova přítelkyně vrátila z hřbitova. Na desce bylo špatné datum narození.
— Je tam napsáno, že se narodil v roce 2000, ale on se narodil v roce 1999.
Matka se nemohla uklidnit. Proč jí zakázali převézt tělo do rodného města? Proč tolik spěchu a tajemství?
Udělala rozhodnutí. Zaplatila dvěma bezdomovcům menší částku. Noc. Starý hřbitov. Zvuk lopat v tichu.
Seděla na lavičce a upřeně hleděla na zem.
— Je to tady! — zakřičel jeden z hrobníků.
Rakev se objevila. Lehká. Příliš lehká.
— Vážil skoro 90 kilo… — šeptala.
Muži otevřeli víko. RAKEV BYLA PRÁZDNÁ.
Přítomní vykřikli. Matka… jen hleděla. Bez slz. Bez slova.
— Já to věděla… — šeptala. — Věděla jsem, že žije.
Následující měsíce byly peklem. Vyšetřování, stížnosti, výhrůžky od vojenských úřadů. Pořád dokola slyšela: „Chyba“, „Nedorozumění“, „Technická závada“.
Ve skutečnosti – jak se později zjistilo – armáda nechtěla problémy. Tělo nebylo nalezeno, ale spolubojovníci viděli, že byl zraněn. Napsali náhodnou diagnózu a pohřbili prázdnou rakev.
Vojáci byli přesvědčeni, že je mrtvý.
Ale matka čekala. Věřila, že její syn žije.
A pak, téměř po šesti měsících, zazvonil telefon uprostřed noci.
— Mami… to jsem já.
— Můj syn?!
— Byl jsem dlouho v zajetí. Ale teď jsem naživu. Vrátím se domů.
Přitiskla telefon k sobě jako dítě… a poprvé po tak dlouhé době se rozplakala.