Velké, hluboké otisky tlap, desítky z nich, se táhly od lesa až k prvním domům. Nikdo nemusel nic říkat. Všichni věděli, co to znamená.

„Vlci,“ zašeptal někdo.

Děti byly rychle zataženy dovnitř, dveře se zabouchly, závory zajely. Strach se šířil rychleji než chlad. Vlčí smečka se nikdy nepřibližovala k vesnici. Nikdy. A přesto tu byly stopy. Čerstvé. Noční.

Thomas stál stranou davu. Mlčel. Jeho pohled sklouzl k lesu, kde se mezi stromy ještě držel stín.

Starý lovec Marcel si klekl a dotkl se jedné stopy. Zbledl.
„Tohle není průzkum,“ řekl tiše. „Tohle je doprovod.“

„Doprovod čeho?“ ozval se rozechvělý hlas.

Marcel pomalu vstal. „Něčeho… nebo někoho.“

A tehdy si toho všimli.

Na okraji lesa, kde se bělost sněhu láme do temnoty, stála ona.

Vlčice.

Byla vyhublá, bok měla stále ztuhlý, ale stála vzpřímeně. Hlava vztyčená. Oči jasné. Po jejích stranách, v uctivé vzdálenosti, se rýsovaly siluety dalších vlků. Nevrčeli. Nehýbali se. Jen tam byli.

Ticho bylo téměř nesnesitelné.

Thomas ucítil, jak se mu stáhne hrdlo. Udělal krok vpřed dřív, než si to stihl rozmyslet.

„Thomasi, zbláznil ses?“ sykla jedna žena.

Ignoroval ji. Pomalu si sundal rukavice a položil je na sníh. Otevřená gesta. Žádná hrozba.

Vlčice se pohnula.

Jednou. Pomalu. Pak znovu. Každý její krok byl klidný, kontrolovaný. Zastavila se pár metrů od něj. Vzduch mezi nimi byl napjatý, jako natažená struna.

Thomas polkl.

A pak si všiml něčeho, co mu přeběhlo mráz po zádech.

Na její tlapě, tam kde byla past, byl stále omotaný kus látky.

Jeho stará bunda.

Vlčice sklonila hlavu. Ne v podřízenosti. Ale v tichém, zvířecím uznání. Poté se otočila ke smečce, vydala krátký, hluboký zvuk.

Vlci se pohnuli.

Ne směrem k vesnici. Ale kolem ní. Rozestoupili se, jako by vytvářeli kruh. Ochranný.

Marcel zalapal po dechu. „Oni… hlídají.“

A skutečně.

V následujících dnech se stalo něco, co vesnice nezažila po generace. Vlci zůstali v okolních lesích, ale neútočili. Naopak. Odrazovali jiné predátory. Medvědi se neobjevili. Divoká zvěř držela odstup. Dokonce i pytláci, kteří se občas plížili krajem, náhle zmizeli.

Les byl… klidný.

Lidé si šeptali. Někteří mluvili o kletbě. Jiní o znamení. Nejstarší obyvatelé si vzpomněli na staré příběhy, které jejich prarodiče vyprávěli u krbu.

O rovnováze.
O dluhu mezi člověkem a lesem.
O tom, že vlk nikdy nezapomíná.

Thomas o tom nemluvil. Každé ráno chodil ke stejnému místu na kraji lesa. Ne s jídlem. Ne s pastmi. Jen tam stál.

Jednou, krátce před koncem zimy, se vlčice objevila naposledy.

Přišla blíž než kdy dřív. Položila na sníh cosi tmavého.

Byl to zrezivělý kus kovu.

Past.

Pak se otočila a zmizela mezi stromy. Tentokrát navždy.

Od té doby se ve vesnici změnilo jedno pravidlo.

Nikdo už nikdy do lesa nekladl pasti.

A když v noci zavyl vítr mezi horami, lidé už necítili jen strach.

Cítili respekt.

Protože pochopili něco, co Thomas věděl od toho dne v mrazu:

Že některé skutky se nevracejí vděkem…
ale ochranou.