Lucas se krátce zasmál. Nebyl to smích radosti, spíš obranný reflex. „Víš, že nemám cit v nohách.“Elena přikývla. „Vím. Ale tanec nezačíná v nohách.“

Natáhla k němu ruku. Ne váhavě. Ne soucitně. Pevně, samozřejmě, jako by zvala muže, který prostě sedí příliš dlouho.

V sále to zpozornělo. Několik rozhovorů utichlo. Lidé si všimli pohybu, který nezapadal do scénáře večera.

„Elena…“ začal Lucas, ale nedokončil větu.

„Jen mi věř,“ řekla tiše. „Jednu píseň.“

Hudba se změnila. Pomalá. Hluboká. Smyčce se táhly vzduchem jako dech.

Elena se postavila za vozík. Položila mu ruce na ramena. Ne tlačila. Nevedla. Jen tam byla.

„Zavři oči,“ zašeptala.

Nevěděl proč, ale poslechl.

„Dýchej se mnou. Teď.“

Začala se pohybovat. Ne vozíkem. Sebou. Jemně, v rytmu. Její ruce zůstávaly na jeho ramenou, ale její tělo opisovalo malé kruhy. A Lucas… se začal hýbat taky. Ne nohama. Trupem. Dechem. Hlavou.

Poprvé po měsících necítil tíhu. Necítil pohledy. Necítil invalidní vozík.

Cítil rytmus.

Elena ho vedla tak, aby se stal součástí hudby. Když se smyčce zvedly, narovnal se. Když tóny klesly, povolil. Jeho tělo si vzpomnělo na něco, co mysl zapomněla.

Lidé kolem nich ztichli úplně.

Někteří stáli s otevřenými ústy. Jiní cítili nepohodlí, které neuměli pojmenovat. Protože to, co viděli, nebylo lítostné. Nebylo to „dojemné“.

Bylo to skutečné.

Lucas otevřel oči.

A v tom okamžiku se to stalo.

Jeho pravá noha se nepatrně pohnula.

Neviditelně. Možná by si toho nikdo nevšiml, kdyby to necítil on. Jemné mravenčení. Slabý impulz. Jako ozvěna dávné paměti.

Ztuhl.

„Elena,“ vydechl. „Já…“

„Vím,“ odpověděla klidně. „Nepřestávej.“

Hudba plynula dál. A s ní i ten nepatrný pohyb. Ne zázrak. Ne náhlé uzdravení. Ale něco nepopiratelného.

Naděje.

V první řadě někdo upustil sklenici. Jinde se objevily slzy. Lékař, který stál opodál, přestal mluvit uprostřed věty.

Když skladba dozněla, Elena ustoupila o krok zpět.

„Neřekla jsem, že tě dnes postavím na nohy,“ řekla tiše. „Řekla jsem, že ti pomůžu znovu chodit.“

Lucas nemluvil. Nemohl. Ruce se mu třásly.

Ten večer se o galavečeru nepsalo kvůli částkám, které se vybraly.

Psalo se o milionáři na vozíku, který tančil uprostřed sálu.

A o dívce, která mu připomněla, že lidská důstojnost nezačíná tím, co umíš dělat…
ale tím, že tě někdo vidí takového, jaký jsi.

O několik měsíců později Lucas udělal první samostatný krok.

A pokaždé, když se ho novináři ptali, kdy se to zlomilo, odpovídal stejně:

„Ve chvíli, kdy mě někdo nechtěl opravit.
Jen se mnou tančit.“