Tadeu Alcántarovi bylo třicet čtyři let. Byl to muž, kterého by si člověk zapamatoval spíš podle práce než podle slov. Jeho ruce byly silné, ztvrdlé léty řemesla, ale pohyby měl klidné a přesné. Stavěl domy tak, jako by měly přežít své majitele. Nebyl chudý, nebyl hrubý ani nepřitažlivý. A přesto zůstal sám.Jeho dům stál na místě, které si žádalo respekt. Byl postaven ze dřeva a kamene, pevně zasazený do skály, ale hned za verandou se otevírala propast. Tak hluboká, že její dno nebylo vidět ani za jasného dne. Když foukal vítr, znělo to, jako by z hlubin někdo dýchal. Lidé z vesnice se tomu místu vyhýbali.

Tadeo tomu nikdy nepřikládal význam. Dům postavil vlastníma rukama poté, co mu sesuv půdy vzal rodiče i starý rodinný statek. Zůstal jen on a tenhle kus země, který nikdo jiný nechtěl. Propast pro něj nebyla hrozbou, ale hranicí. Připomínkou, že život může kdykoli skončit, a proto má smysl jen tehdy, když je sdílený.

Když se rozhodl podat inzerát, nečekal zázraky. Tři ženy přijely během dvou měsíců. Každá dorazila s nadějí a každá odešla ještě tentýž den. První zbledla hned, jak vystoupila z vozu. Druhá se pokusila skrýt strach zdvořilostí, ale v noci tajně odjela. Třetí křičela, že to místo je prokleté, a utekla, jako by ji někdo pronásledoval.

Po jejich odchodu Tadeo dlouho seděl na verandě. Držel klobouk v rukou a díval se do prázdna. Nechápal, co přesně viděly. Pro něj byl dům bezpečný. Pevný. Domov.

Ve vesnici se začalo šeptat. Že propast si bere to, co jí patří. Že žádná žena tam dlouho nevydrží. Nikdo mu to neřekl do očí, ale cítil to v pohledech.

Pak přišel čtvrtý dopis.

Elena Valdivia žila v Santa Fe, v hlučné čtvrti plné prachu a cizích hlasů. Bylo jí dvacet osm let a ještě před půl rokem učila děti číst a psát. Byla respektovaná, klidná, poctivá. Stačilo však jediné falešné obvinění, aby se všechno zhroutilo. Nikdo ji neposlouchal. Pravda byla příliš tichá na to, aby přehlušila drby. Přišla o práci, o byt i o pověst.

Když znovu četla inzerát, nezaujala ji slova o manželství. Zaujalo ji jediné slovo: důstojný. Po měsících ponížení to bylo to jediné, po čem toužila.

Napsala mu bez přikrášlování. O své ztrátě. O tom, že nemá kam jít. O tom, že nehledá zachránce, ale klid.

Odpověď přišla za dva týdny. Rukopis byl pevný, stručný, bez velkých slibů. Přiložené peníze na cestu ji dojalo víc než samotná slova. Neznámý muž jí věřil natolik, že jí poslal to málo, co měl.

Když nastupovala do dostavníku, kočí jí řekl, že je čtvrtá.

Cesta byla dlouhá. Čím víc se blížili, tím víc se krajina měnila. Hory byly ostřejší, vzduch těžší. Když konečně dorazili k domu, kočí se ani neotočil.

Elena vystoupila. Propast ji udeřila pohledem. Byla skutečná. Děsivá. Nekonečná. Na okamžik se jí rozklepala kolena. Pak se podívala na dům. Viděla pevné trámy, pečlivě opracované spoje, okna, která někdo vyrobil s láskou.

Tadeo stál u dveří. Neřekl nic. Jen čekal.

„Je to vysoko,“ pronesla tiše.

„Ano,“ odpověděl. „Ale dům drží.“

Podívala se mu do očí. Nebyl v nich strach. Ani lest. Jen únava a tiché očekávání.

Zůstala.

První noc nespala. Vítr hučel v propasti a dům občas zavrzal. Ráno však zjistila, že se nic nestalo. Další den také ne. Začala si všímat detailů. Jak pečlivě bylo všechno postavené. Jak Tadeo nikdy nespěchal. Jak respektoval ticho.

Jednou večer mu řekla pravdu o sobě. O obvinění. O pádu. Čekala odsouzení. On jen přikývl.

„Lidé se bojí toho, čemu nerozumí,“ řekl. „Stejně jako tohohle místa.“

Postupně se mezi nimi rodilo něco pomalého, ale pevného. Ne vášeň, ale důvěra. Elena si uvědomila, že propast není to, co ji děsí nejvíc. Největší strach už zažila mezi lidmi.

Jednoho dne se zeptala na pověst.

Tadeo ji zavedl k okraji verandy. „Propast si nevzala nikoho,“ řekl. „Jen připomíná, že nic není jisté.“

Elena se nadechla. Pak udělala krok blíž k okraji. Ne proto, že by se nebála. Ale proto, že se rozhodla neutíkat.

A právě tehdy se dům přestal zdát prokletý.

Protože někdy není nejděsivější to, co je pod námi. Ale prázdnota, kterou nosíme uvnitř, dokud se nerozhodneme zůstat.