Den pohřbu konečně nastal a pohřební průvod se pomalu sunul směrem ke hřbitovu. Mezi přítomnými byla i rodina zesnulého důstojníka, se kterou neměl téměř pět let žádný kontakt. Přijeli zdaleka to ráno. Jeho kolegové – spolubojovníci, důstojníci v přísných uniformách – už čekali u rakve. A vedle nich kráčel pes – německý ovčák jménem Max – se skloněnou hlavou a těžkým pohledem.

Max nebyl jen domácí mazlíček. Byl partnerem zesnulého důstojníka, služební pes, který se s ním účastnil desítek operací. Během vloupání do skladu, kde důstojník za záhadných okolností zemřel, byl Max po jeho boku. Od toho dne téměř nejedl, nehrál si, zíral do prázdna a úpěnlivě naříkal.

Teď seděl u nohou vojáků, přímo u rakve pokryté barevnými květinami. Lidé tiše plakali.

Náhle se Max postavil. Zpozorněl, čenich přiložil k okraji rakve. Přičichl si k víku, náhle couvl, zavrčel… a pak hlasitě zaštěkal. Nebyl to obyčejný štěkot. Lidé se polekali. Několik důstojníků přiběhlo k psovi, domnívajíce se, že ho přemohly emoce.

— Odveďte ho pryč, — zašeptala žena.

Pes se vzpouzel, kňučel a škrábal packami po dřevěném víku rakve.

Velitel, který stál vedle, se zamračil. Toho psa znal. Max nikdy neštěkal bez důvodu.

— Otevřete rakev, — řekl pevně.

— Cože? Proč? — protestovali příbuzní.

— OTEVŘETE JI.

Když se víko pomalu nadzvedlo, na hřbitov padlo tíživé ticho. Na okamžik všichni ztuhli… a pak se ozval výkřik hrůzy.

V rakvi nebyl ten správný člověk.

Vůbec ne. Neznámý obličej, jiná uniforma, cizí tělo. Byl to někdo úplně jiný.

Max tiše zavrčel – ale tentokrát s úlevou. Nebyl to jeho pán. Měl pravdu.

Později se zjistilo, že v márnici došlo k tragické záměně: štítky byly vyměněny. Těla dvou mužů – zesnulého důstojníka a civilisty – dorazila téměř současně a ve spěchu bylo vydáno to nesprávné.

Skutečné tělo důstojníka bylo nalezeno následující den v jiné místnosti. Bylo řádně – a se všemi poctami – pohřbeno.

Max s ním zůstal až do konce.