Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nedokázal pochopit proč. Několik týdnů po sobě chodil na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém – její oblíbené květiny – ale vždy našel jen holou, vlhkou zem pokrytou zvadlými listy. Nevypadalo to jako dílo větru nebo deště. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Pečlivě ji ukryl do starého věnce přivázaného k železnému plotu vedle náhrobku. Té noci nespal. Ne ze strachu, ale kvůli zvláštnímu neklidu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedalo pokoj.

Po třech dnech byla paměťová karta plná. Vrátil se domů, vložil ji do notebooku a pustil si záznam.

To, co viděl, ho nechalo beze slov.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v obnošeném kabátu a s vlněným šálem přes ramena. Pomalu přistoupila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý ručně vyrobený věneček – ze zvadlých lučních květin a vybledlých stužek. Položila ho na náhrobek, tiše se poklonila a odešla.

Michal si záznam přehrál několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Žena nic nekradla – vykonávala jakýsi tichý rituál. Nejdřív uvažoval, že to nahlásí správě hřbitova. Ale pak se rozhodl jít sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo za pět osm, když se její silueta objevila z mlhy. Vystoupil a přiblížil se k ní. Zastavila se, když ho uviděla, ale nevypadala vystrašeně.

„Proč to děláte?“ zeptal se klidně, ale rozhodně.

„Odpusť mi, dítě,“ řekla tiše. „Nemám už nikoho. Nekradu… vaše květiny vypadají, jako by právě byly koupené. A u mého Ljoši není nic. Nechávám vám věneček, který pletu sama. S úctou, opravdu.“

Michal ucítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zahynul při autonehodě před mnoha lety. Nikdy nezjistil, kde je pohřbený. Teď pochopil – byl pohřben hned vedle jeho ženy.

Podíval se na věneček. Byl jednoduchý, skromný, ale udělaný s láskou.

V tu chvíli pochopil: lásku nelze zakázat. Ani když se projevuje tak skromně – přemístěním květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dvě kytice. Jednu pro svou manželku. A jednu pro Ljošu. Nikdy už tu ženu znovu neviděl, ale věděl, že tam stále chodí. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Příběh Michala je hluboce dojemný. Připomíná, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče – nemají datum spotřeby. Někdy je najdeme na těch nejnečekanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnci, ve slze neznámého člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květ i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale protože si pamatuje.