Léto 1980. Klášter svaté Kláry, nacházející se v odlehlé oblasti na jihu Itálie, blízko Palerma, byl místem ticha, neustálé modlitby a hluboké oddanosti. Jeptišky zde žily izolovaně, v přísné disciplíně a zcela oddělené od světa.

Ale jednoho rána – čtyři jeptišky zmizely beze stopy.

Žádný dopis. Žádní svědci. Žádný zvuk.

Církev zahájila vyšetřování, ale po pouhých dvou týdnech byl případ uzavřen.

Oficiální verze?

„Pravděpodobně utekly. Nemohly snést klášterní život.“

Ale místní tomu nevěřili.

„Sestra Róza? Ta? Nikdy. Modlila se i ve spánku.“

Případ byl uzavřen. Zůstalo to v tichosti.

Až po 28 letech – v roce 2008 – do kláštera přišel nový kněz: otec Michele.

Ticho, které křičí

Otec Michele okamžitě pocítil, že něco není v pořádku. Klášter vypadal příliš tichý. Vzduchem se nesla těžká atmosféra. Jako stín, který neodchází.

Zejména jedno dveře, staré, zamčené, o kterých nikdo nemluvil.

„To je jen sklad,“ řekli mu.

Ale Michele nebyl člověk, který by přijímal tajemství.

Jednoho večera, s baterkou v ruce, otevřel dveře.

Podlaha zněla dutě – odhalil tajnou místnost

Za dveřmi: prach, staré dřevěné truhly, popraskané police. Ale podlaha zněla dutě. Michele odstranil starý koberec, pak jednu desku a –

tajné dveře. Kamenné víko.

Pod ním: schody vedoucí do tmy. Sestoupil dolů.

V malé, temné místnosti – čtyři rakve. Ustavené, pokryté černými mnišskými závoji. Na každé z nich – dřevěný kříž.

Těla v rakvích a ticho, které zabíjí

Otec okamžitě zavolal policii.

Rakev byly otevřeny:

V nich – těla čtyř zmizelých jeptišek, oblečené ve svých mnišských rouchách, s přehozenýma rukama a malými kříži kolem krku. Jeden nesl vyrytý nápis: „Sestra Róza“.

Nebyl nalezen žádný důkaz násilí. Ale také – žádné dokumenty, žádné povolení, žádné vysvětlení.

Všechno bylo skryto.

Tajný deník – poslední hlas pravdy

Za uvolněnou cihlou ve zdi policie našla kovovou krabičku. V ní: deník.

Patřil sestře Elize – jedné ze zmizelých

Poslední zápis, datum: 13. srpna 1980:

„Róza znovu mluvila ve snu. Řekla, že nový kněz přináší temnotu. Bojíme se. Pokud zmizíme, nezapomeňte, že to nebylo podle naší vůle.“

Popis odpovídal otci Antoniovi, který zde krátce sloužil právě v roce 1980. Dva měsíce po zmizení – byl přeložen na misi do Jižní Ameriky.

Po roce 1983 – zmizel beze stopy.

Reakce církve: ticho a přesun

Následující den přišel do kláštera biskupský zástupce.

Prohlášení pro veřejnost bylo krátké:

„Těla byla identifikována jako jeptišky, které zde sloužily. Příčiny jejich smrti jsou nejasné. Apelujeme na to, aby se nevytvářela panika.“

Otec Michele byl přeložen. Klášter – uzavřen pro návštěvníky.

Ale lidé – nemlčeli.

Neviditelná pravda napsaná krví

Někdo červenou barvou napsal na zeď před klášterem:

„Neutekly. Byly pohřbeny v tichosti.“

Média mlčí. Vatikán nekomentuje.

Ale lidé se shromažďují. Někteří se modlí. Někteří protestují.

A ve tmě noci někteří říkají, že slyší pláč ze sklepa.

Co se skutečně stalo?

Neexistují žádná oficiální obvinění. Ale podezření roste:

Jeptišky možná byly svědky zneužívání, tajných rituálů nebo porušování slibu.

A za to byly umlčeny.

Ne od cizinců. Ale od těch, v které nejvíce věřily.