Milionář sledoval, jak během dvou týdnů z jeho domu odešlo třicet sedm chův.
Pak přišla žena, která uspěla tam, kde všichni ostatní selhali.
Během čtrnácti dnů opustilo vilu Delcourt, tyčící se nad sluncem zalitými kopci Mentonu, třicet sedm žen. Některé odcházely potichu, se slzami na tváři. Jiné s očima plnými hysterie. Ta poslední doslova vyběhla branou – halenku měla roztrženou, ruce se jí třásly a déšť jí spolu s potem rozpíjel barvu z vlasů po spáncích.
„Ten dům je prokletý!“ křičela na strážného. „Váš šéf nepotřebuje chůvu. Potřebuje kněze!“
Taxi zmizelo mezi borovicemi a ticho se znovu rozlilo po pozemku jako mlha.
Julien Delcourt to celé sledoval z okna své pracovny v nejvyšším patře. Muž, který vybudoval obchodní impérium z ničeho, který dokázal ovládnout trhy i konkurenci, stál bezmocně před problémem, který si neuměl spočítat ani koupit.
Otočil se ke stolu. Stála na něm fotografie jeho zesnulé manželky Sophie. Usmívala se, obklopená šesti dcerami. Tehdy působily jako dokonalá rodina. Dnes připomínaly spíš bouři bez konce.
„Třicet sedm,“ zašeptal. „Bez tebe to nezvládám.“
Telefon zavibroval.
„Pane Delcourte,“ ozval se hlas právníka, „agentury případ uzavírají. Hovoří o nestabilním a potenciálně nebezpečném prostředí. Nikdo další už nepřijde.“
Julien zavřel oči.
„Takže žádná chůva.“
„Ne. Ale… možná služebná. Pouze na úklid. Bez kontaktu s dětmi.“
Vzpomněl si na zničenou zahradu, rozbité hračky, poškrábané zdi a to tíživé ticho, které po každém dalším odchodu zůstávalo v domě.
„Najměte ji,“ řekl unaveně. „Je mi jedno koho.“
Na druhém konci města si sedmadvacetiletá Nora Bensalemová svázala vlasy do uzlu a zavřela knihu o dětské psychologii. Přes den uklízela cizí domy, v noci studovala. Pocházela ze skromné rodiny a věděla, co znamená bojovat o každý krok vpřed.
Na stole ležel nezaplacený účet. Telefon zavibroval.
„Naléhavá práce. Velké sídlo. Dvojnásobná mzda. Nástup ihned.“
Podívala se na své obnošené boty a bez váhání souhlasila. Netušila, že žádná žena tam nevydržela déle než jeden den.
Za dokonalou fasádou vily vládl chaos. Zdi byly poškrábané, nádobí nahromaděné ve dřezu, vzduch těžký a napjatý. Strážný jí otevřel bránu s výrazem, který připomínal spíš soustrast než přivítání.
„Hodně štěstí,“ zamumlal.
Julien vypadal vyčerpaně, starší než ve skutečnosti byl.
„Jen uklízejte,“ řekl rychle. „Zaplatím vám trojnásobek.“
„Děti hlídat nebudu,“ odpověděla Nora klidně.
„Samozřejmě,“ přikývl. To slovo už slyšel příliš mnohokrát.
V tu chvíli se z horního patra ozval rámus. Smích. Křik. Dupání. Na schodech se objevilo šest dívek. Rozcuchané vlasy, vzdor v očích. Nejstarší se zastavila a probodla Noru pohledem.
„Třicet sedm,“ řekla chladně. „Ty jsi další.“
Nora si je chvíli tiše prohlížela. Neviděla problém. Viděla bolest. Ztrátu. Smutek, který se proměnil ve vzdor.
„Dobře,“ řekla klidně. „Začnu v kuchyni.“
Žádný strach. Žádné výčitky. Žádné rozkazy.
V kuchyni našla fotografii Sophie. Nejprve zdravou, usměvavou. Pak bledou, ležící na nemocničním lůžku. Na lednici visel seznam psaný pečlivým rukopisem – oblíbená jídla každé dcery, drobné poznámky, nakreslená srdíčka.
Nora pochopila.
Ten dům nebyl prokletý. Byl zlomený.
Nezvyšovala hlas. Netrestala. Neuklízela jen špínu, ale i napětí mezi zdmi. Vařila podle seznamu. Naslouchala, i když dívky mlčely. Když křičely, zůstávala klidná. Když se ji snažily vyprovokovat k odchodu, nikam nešla.
Poprvé po dlouhé době se vila ponořila do ticha, které nebylo děsivé, ale klidné.
O tři dny později stál Julien ve dveřích jídelny a nevěřil vlastním očím. Jeho dcery seděly u stolu. Nehádaly se. Smály se. Nejmladší z nich objala Noru kolem pasu.
„Zůstaneš?“ zeptala se tiše.
Julien otevřel ústa, ale žádná připravená odpověď nepřišla.
Poprvé po měsících pochopil, že některé věci se nedají vyřešit další smlouvou ani dalšími penězi.
Někdy stačí jeden člověk, který se nebojí zůstat.