Nikdy by mě nenapadlo, že se budu stydět právě v den, kdy má být matka nejpyšnější.
V den, kdy se její syn žení.

A přesto jsem několik nocí před svatbou skoro nespala. Ne kvůli obřadu. Ne kvůli hostům. Ale kvůli jediné věci – šatům.

Jsem obyčejná prodavačka ovoce a zeleniny. Každé ráno vstávám ještě za tmy, ruce mám drsné od práce a často voní po jablkách a hlíně. Sama jsem vychovala syna. Nedali jsme si luxusní dovolené, neměli jsme značkové oblečení. Ale nikdy jsme nehladověli. Nikdy jsme nikomu nic nedlužili. A hlavně – nikdy jsme se nemuseli stydět za to, jací jsme.

Když mi syn oznámil, že se bude ženit, srdce mi poskočilo radostí. Jeho vyvolená byla milá, vzdělaná a laskavá. Pocházela však z bohaté a vážené rodiny. A právě tehdy se do mé radosti začal pomalu vkrádat strach.

Ne bála jsem se jí. Bála jsem se sebe.

Své jednoduchosti. Svého světa, který byl tak jiný než ten jejich. Nechtěla jsem být tou, o které si budou šeptat. Nechtěla jsem, aby se za mě syn musel omlouvat.

Tři měsíce jsem si každé večer otevírala skříň a kladla si stejnou otázku: co si vezmu na sebe?

Odpověď byla pokaždé stejná.

Jedny zelené šaty. Jednoduché. Staré. Nemoderní.

Provázely mě celým životem. Měla jsem je, když se mi narodil syn. Když jsem stála v první řadě na jeho školní besídce. Když přebíral maturitní vysvědčení. Vždycky jsem si říkala, že si jednou koupím nové. Hezčí. Lepší.

To „jednou“ ale nikdy nepřišlo.

A tak jsem si oblékla právě tyhle.

---

Když jsem vstoupila do kostela, cítila jsem pohledy dřív, než jsem kohokoli zahlédla. Stačilo pár vteřin.

Šepot se rozléval mezi lavicemi jako studený průvan.

„To je matka ženicha?“
„Nemohla si vzít něco lepšího?“
„To je trapas…“

Sedla jsem si tiše, ruce složené v klíně. Kolem mě se třpytily šperky, hedvábí a dokonale upravené účesy. Vedle nich jsem si připadala malá. Neviditelná – a přesto nápadná.

Srdce mi bušilo tak silně, až mě pálily tváře.

A pak přišla nevěsta.

Zářila. V bílých šatech, které jistě stály víc, než kolik vydělám za rok. Když se ke mně přiblížila, sevřel se mi žaludek. Čekala jsem zdvořilý úsměv. Možná rychlé poděkování. Formální gesto.

Ale ona udělala něco, co jsem nečekala.

Zastavila se přede mnou.
A klekla si.

V kostele to zašumělo.

Vzala mě za ruce – ty moje hrubé, unavené ruce – a podívala se mi přímo do očí.

A pak jasným hlasem, který slyšeli všichni, řekla:

„Tahle žena je důvod, proč si dnes beru muže, kterého miluji. Vychovala ho sama. Naučila ho pracovitosti, úctě a lásce. Tyto šaty nejsou staré. Jsou plné příběhů. Jsou symbolem oběti a důstojnosti. A já jsem hrdá, že ji mohu nazývat svou rodinou.“

V kostele nastalo ticho.

Nikdo se už neusmíval. Nikdo nešeptal. Někteří sklopili oči. Jiní si tiše otírali slzy.

Já sama jsem nedokázala promluvit.

Poprvé jsem necítila stud.

Jen hrdost.