Pozdě večer projížděl taxík tichými ulicemi Lyon. Déšť zanechal na asfaltu lesklý film a světla lamp se v něm rozplývala jako rozmazané čáry. Na zadním sedadle seděla Élise Martinová – bez uniformy, bez odznaku, jen v jednoduchých červených šatech. Tentokrát nebyla kapitánkou. Byla jen ženou vracející se domů.

Vzala si pár dní volna kvůli svatbě mladšího bratra. Chtěla si odpočinout od odpovědnosti, od rozhodování, od tíhy autority. Aspoň na chvíli být jen sestrou, ne jménem, které budí respekt.

Řidička byla nezvykle tichá. Ruce svírala volant příliš pevně a každé prudší zabrzdění prozrazovalo nervozitu. Náhle odbočila z hlavní třídy do užší, tmavší ulice.

„Tudy normálně nejezdím,“ pronesla napjatě. „Ale dnes doufám, že budeme mít štěstí.“

Élise otevřela oči. „Štěstí?“

Žena chvíli mlčela, pak si povzdechla.
„Na hlavní silnici bývá kontrola. Jeden policista… vybírá peníze. Bez důvodu. Říká tomu pokuty. Když někdo nesouhlasí, vyhrožuje. Někdy použije sílu. Všichni o tom víme, ale nikdo nic neříká.“

Ta slova visela ve vzduchu těžší než noční mlha. Élise neodpověděla. Jen se v ní cosi probudilo – instinkt, který si na dovolenou vzít nemohla.

O pár minut později se před nimi objevily kužely a modré odlesky majáků. Hlídka. Jeden z mužů zvedl ruku a rázně ukázal, aby zastavili.

Řidička zbledla.

Policista přistoupil k okénku. Jeho tón byl přezíravý.
„Rychlost. Čtyři sta eur.“

„To není možné,“ bránila se řidička. „Jela jsem podle předpisů.“

Doklady byly v pořádku. Auto bez závad. Přesto muž naklonil hlavu blíž k oknu.
„Dobře. Dvě stě padesát a zapomeneme na to.“

Nebyla to kontrola. Byla to nabídka.

„Mám jen šedesát,“ zašeptala žena. „Potřebuji to pro děti.“

Policista ztratil trpělivost. Chytil ji za límec a trhl s ní.
„Tak si najdi jinou práci.“

V tom okamžiku se otevřely zadní dveře.

Élise vystoupila pomalu, ale rozhodně. Její hlas byl klidný.
„Pusťte ji.“

„Nepleťte se do toho, madam,“ odsekl.

„Žádný přestupek nebyl spáchán,“ pokračovala pevně. „A vy překračujete své pravomoci.“

Policista se ušklíbl. „A vy jste kdo?“

O krok blíž. Z kabelky vytáhla služební průkaz a otevřela jej tak, aby byl jasně vidět.

„Kapitánka Élise Martinová. Interní kontrola.“

Ticho bylo náhlé a těžké. Muž zbledl. Kolegové si vyměnili pohledy.

Élise vytáhla telefon.
„Od této chvíle je vše zaznamenáno. Každé slovo. Každý dotyk.“

Řidičku nechala odjet. Ale tím to neskončilo.

Následující dny odhalily víc než jen jeden případ. Ukázalo se, že šlo o systematické vydírání, o tiché krytí a o strach, který držel lidi v mlčení. Vyšetřování zasáhlo několik jmen – a připomnělo, že moc bez kontroly se mění v hrozbu.

Když se Élise později znovu oblékla do uniformy, věděla, že ta noc nebyla náhoda. Byla zkouškou.

Protože zákon nemá chránit ty, kdo ho porušují pod jeho jménem.

Má chránit ty, kteří se sami bránit nedokážou.