Stařenka zachraňovala tonoucího vlka na ledu. A když už se zdálo, že je všechno za ní, z lesa vyšli oni… Žena zůstala stát jako přimražená a nevěřila vlastním očím.

V horách panoval krutý mráz. Jezero bylo téměř celé pokryté ledem, jen na jednom místě se temně leskla nezamrzlá voda. Právě tam se zoufale zmítal vlk.

Propadl se do ledové vody a nemohl se dostat ven. Led pod jeho tlapami praskal a drolil se, tělo mu klouzalo a znovu mizelo pod hladinou. Síly ho rychle opouštěly. Hlavu sotva držel nad vodou, dech byl čím dál těžší a mokrá srst ho táhla dolů.

Nedaleko sbírala starší žena chrastí. Najednou uslyšela šplouchání a chraplavý, téměř lidský zvuk. Když přišla blíž, uviděla obrovského šedého vlka, který se topil. Už téměř přestal bojovat.

Věděla, že před ní stojí divoké zvíře. Nebezpečné. Ale nebyl čas přemýšlet.

Rychle našla dlouhou suchou větev, opatrně si lehla na led, aby rozložila váhu, a pomalu se plazila k otvoru v ledu. Led pod ní znepokojivě praskal.

— Drž se… — zašeptala tiše a podala mu větev.

Vlk vycenil zuby — spíš bolestí a strachem než vztekem. Na odpor už ale neměl sílu. Předními tlapami se zachytil větve.

Stařenka táhla ze všech sil. Ruce se jí třásly, záda pálila bolestí, led znovu praskl, studená voda vyšplíchla na okraj… A konečně se těžké vlkovo tělo dostalo na povrch.

Zvíře leželo na ledu a těžce dýchalo. Jedna zadní tlapa byla nepřirozeně vytočená — zřejmě zlomená. Nepokoušel se zaútočit. Jen se na ženu dlouze a pozorně díval. Jako by chápal.

A právě v tu chvíli z lesa vyšli oni.

Žena na sobě ucítila cizí pohledy.

Zpoza stromů se pomalu vynořily stíny. V mrazivém vzduchu se zaleskly desítky žlutých očí. Smečka. Vlci ucítili člověka a přibližovali se.

Nebylo kam utéct.

Stařenka zůstala nehybně stát.

A tehdy se zraněný vlk s námahou postavil. Postavil se před ni, zakryl ji svým tělem a zavrčel na smečku. Vrčení bylo slabé, ale plné odhodlání.

Jako by říkal: „Na tuhle ženu nesmíte.“

Smečka se zastavila. Několik napjatých vteřin se nikdo nepohnul. Pak jeden z vlků sklonil hlavu. A ostatní pomalu začali ustupovat.

Zraněný vlk se ještě jednou ohlédl na ženu. V jeho pohledu nebyl strach ani zloba — jen tichý klid.

Za okamžik se otočil a kulhaje odešel za svou smečkou.

Žena zůstala sama na ledu. Vítr zvedl sníh a zametl stopy, jako by se nic nestalo.

Ale ona věděla — někdy se i v divoké přírodě dobro vrací.