Pět let jsem se snažila dokazovat svou lásku večeřemi. Každý večer tři chody, salát, něco „speciálního“. A odpověď byla téměř vždy stejná:

— V jídelně je to chutnější.

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Pak že je jen unavený. A nakonec jsem pochopila: pro něj je to norma.

Vyrostla jsem v rodině, kde máma dokazovala lásku péčí a jídlem. Od dětství jsem slýchala: „Muže si získáš přes žaludek.“ A já tomu věřila. Po práci jsem běžela do obchodu, stála u sporáku, ochutnávala, upravovala, snažila se.

— Danieli, dáš si žampionový nákyp? Koupila jsem i nové zapékací misky, — říkala jsem sotva stojíc na nohou.

— Jasně, — odpověděl, aniž by zvedl oči od telefonu. — Jen je to zase trochu suché. Šetřila jsi smetanou?

Uvnitř mě se pokaždé něco sevřelo. Vybírala jsem nejlepší suroviny, držela se receptů, hledala nové nápady. A on to srovnával s levnou jídelnou a nějakou „kuchařkou, co vaří líp“.

O víkendech se kuchyně měnila v restauraci: polévka, hlavní chod, předkrmy, dezert. Zvykl si na to. Stal se z něj domácí kritik v vytahaných teplácích.

— Boršč je kyselý.
— Přidala jsem trochu citronu, máš to tak rád.
— Neexperimentuj. V jídelně je obyčejný lepší.

Nejdřív jsem se urážela. Pak jsem se snažila ještě víc. A potom… jsem se unavila.

Ten večer jsem se zdržela v práci, pak jela nakoupit — doma bylo prázdno. Toužila jsem jen lehnout si a spát. Přesto jsem uvařila maso se zeleninou.

Ochutnal a povzdechl si:

— Moc rajčat. Není to dobré.

Pak si vytáhl salám a udělal si chleba.

Podívala jsem se na stůl, na hromadu špinavého nádobí — a najednou jsem pocítila úplnou prázdnotu. Ne uraženost. Ne vztek. Jen prázdno.

Mlčky jsem jeho porci vyhodila do koše.

— Když je v jídelně lepší, jez tam, — řekla jsem klidně.

Myslel si, že jsem se jen urazila a zítra bude všechno jako dřív. Ale já se neurazila. Vyhořela jsem. A od toho dne jsem pro něj přestala vařit.

Začala jsem vařit jen pro sebe — jednoduchá jídla bez velkého úsilí. Večer jsem měla čas. Četla jsem, dívala se na filmy, věnovala se věcem, které jsem roky odkládala.

Nejdřív demonstrativně jedl instantní nudle a pizzu. Pak si začal stěžovat na žaludek a na peníze, které za jídlo utrácí.

— Neosmažila bys aspoň brambory?

— V jídelně jsou lepší, — odpověděla jsem klidně.

Po čase se rozhodl vařit sám. Knedlíčky se slepily, vajíčka se připálila. Nezasahovala jsem. Potřeboval si tím projít.

Po třech týdnech si sedl ke stolu a řekl:

— Už mám dost fast foodu. A pochopil jsem, kolik jsi pro mě dělala. Zvykl jsem si na to a přestal si toho vážit. Promiň.

Odpustila jsem mu. Ale ke starému režimu jsem se nevrátila.

Teď nevařím každý den a nesnažím se zasloužit si lásku řízky. Když chce domácí večeři, vaříme spolu nebo ji připraví on.

Nedávno jsem udělala lasagne. Jedl mlčky a soustředěně.

— Je to výborné, — řekl vážně.

— Není to suché? — usmála jsem se.

— Dokonalé.

Teď už vím, že láska se neměří počtem jídel na stole. A když žena stojí pořád u sporáku, dřív nebo později přestane cítit, že opravdu žije.