Během porady se Anně náhle udělalo nevolno. V dusné zasedací místnosti byl těžký vzduch, v hlavě jí pulzovalo a srdce bilo čím dál rychleji. Snažila se nedat na sobě nic znát, ale místnost se jí začala rozmazávat před očima. Omluvila se a vyšla ven, v naději, že jí čerstvý vzduch pomůže.

Úleva však nepřišla. Došla jen k lavičce v malém parku, posadila se a na chvíli zavřela oči.

Když se Anna probrala, skláněl se nad ní starší muž. Opatrně ji držel za zápěstí a snažil se sundat zlatý náramek.

— Co to děláte? — vyděšeně zašeptala. — Nechte to! To je dárek od mého manžela!

Stařec se na ni vážně podíval a tiše řekl:

— Udělalo se vám špatně kvůli němu. Podívejte se pozorněji.

Anna sklopila zrak k masivnímu zlatému náramku, který nikdy nesundávala. A ztuhla. Kov ztmavl právě v místech, kde se dotýkal kůže — ne celý, ale v nepravidelných tmavých skvrnách.

— Kdo jste? — zeptala se zmateně.

— Býval jsem zlatník. Se zlatem jsem pracoval čtyřicet let. Takové ztmavnutí nevzniká jen tak, — odpověděl klidně muž. — Může jít o reakci na nebezpečnou látku.

Anna cítila, jak se jí svírá žaludek. V hlavě jí zazněla manželova slova: „Nesundávej ho. Je to můj dárek.“

Starší muž náramek opatrně sundal a zabalil do kapesníku.

— Musíte co nejdříve k lékaři a nechat se vyšetřit, — řekl vážně. — A ten šperk už si neberte.

Anna tiše přikývla a uvědomila si, že náhodné setkání jí možná právě zachránilo život.