Správce hřbitova si všiml něčeho zvláštního. Jeden z hrobů nezamrzal ani v těch nejsilnějších mrazech a zůstával zelený. Nejprve si myslel, že se mu to jen zdá. V zimě se celý hřbitov vždy proměnil v bílé, tiché místo – náhrobky pokrýval led, tráva mizela pod sněhem a půda byla tvrdá jako kámen.
Pracoval tam přes třicet let. Znal každý strom u plotu i každou prasklinu na kamenech.
Ale tento hrob byl jiný.
Na náhrobku stálo:
„Milovanému synovi
1999–2025“
Sníh ležel všude kolem, jen ne na něm. Tráva zůstávala jasně zelená, jako by pod zemí panovalo teplo. Správce si nejprve pomyslel, že se o hrob někdo denně stará a odklízí sníh. Začal proto chodit dřív než obvykle, ještě před svítáním, aby to ověřil. Nikde nikdo.
Čtyři rána po sobě přišel potmě. Všude kolem byl jinovatkou pokrytý hřbitov, jen tato půda zůstávala měkká. Snažil se přesvědčit sám sebe, že jde o zvláštní složení zeminy nebo o staré trubky pod povrchem. Jenže neklid v něm sílil.
Páté ráno to už nevydržel. Vzal lopatu a přistoupil k zelenému místu. Země se poddala až příliš snadno, jako by byla nedávno rozkopaná. Čím hlouběji kopal, tím silnější měl pocit, že dělá něco, co by neměl.
V hloubce necelého metru narazila lopata na kov. Ne na dřevo. Ne na kámen. Na něco pevného a studeného.
Zastavil se, opatrně odhrnul hlínu rukama a uvědomil si, že to není rakev. V tu chvíli mu přeběhl mráz po zádech. 😨
Postupně odkryl kovovou schránku a všiml si silného kabelu, který vedl směrem ke starému plotu. Schránka byla na dotek teplá, i přes mrazivé počasí.
Dlouho tam stál a nechápal, co vidí. Nakonec víko opatrně otevřel. Uvnitř byl obyčejný topný prvek napojený na elektrickou síť.
Šel podél kabelu a zjistil, že je pečlivě zakopaný a vyvedený k nenápadné rozvodné skříňce za kaplí. Všechno bylo provedeno úhledně a promyšleně. Nebyla to žádná záhada ani nadpřirozeno. Byla to něčí bolest a tvrdohlavost.
O několik dní později si všiml staršího muže, který k tomuto hrobu přišel ještě před svítáním. Dlouho tam tiše stál, pak zkontroloval spojení v rozvodné skříňce a rukou upravil trávu, jako by se bál, že by mohla zmrznout.
Když k němu správce přistoupil, muž nic nezapíral. Tiše řekl, že jeho syn nenáviděl zimu a vždy snil o jaru.
Po jeho smrti se otec nedokázal smířit s představou, že země nad jeho synem bude studená a mrtvá. Domluvil se s elektrikářem, zavedl podzemní vyhřívání a po léta platil elektřinu, jen aby na tom místě zůstávala zelená tráva.
Správce nic neřekl. Jen se podíval na sníh všude kolem a na ten zelený ostrov uprostřed zimy.
Někdy lidé dělají zvláštní věci ne kvůli tajemství nebo klamu, ale proto, že neumějí pustit to, co milovali.
A od toho dne ten hrob už nikdy nerušil.