„Zestárla jsi, a já jsem pořád orel,“ řekl mi manžel u večeře. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že takto dál žít nejde 😢

S Arturem jsme spolu už více než třicet pět let. Když s člověkem žiješ tak dlouho, přestaneš očekávat ohňostroje. Manželství se stává obyčejným, jako starý nábytek. Vždy jsem si myslela, že v našem věku je nejdůležitější respekt a klid.

Je mi pětapadesát. Dbám o sebe. Ne proto, že bych se bála věku, ale protože mi to vyhovuje. Ráno cvičím, používám krémy, líčím se decentně, bez přehánění. Jednou měsíčně chodím ke kadeřnici, zakrývám šediny, dělám manikúru. Pracuji jako ekonomka, mám uklizený dům a dobře vařím.

Manželovi je padesát osm. Je to běžný muž svého věku. Nepije, pracuje, přináší peníze domů. Ale poslední dobou se s ním něco stalo. Začal se častěji kontrolovat u zrcadla, zatahovat břicho, kupovat si mladistvá trička a jako by hledal toho mladého muže, kterým už dávno nebyl.

Jednoho večera jsem připravila stůl. Zapékala maso, udělala jeho oblíbený salát, přidala houby. Jedli jsme a probírali známé.

A najednou si vzpomněl na jednoho našeho přítele, který se oženil s dívkou o polovinu mladší než on. Řekla jsem, že to vypadá divně a až trochu smutně. A Artur najednou vybuchl a začal mluvit o přírodě, o čerstvé mužské energii a o tom, že muž s věkem jen zraje a stává se mladším.

Pak se na mě podíval pozorně, nevlídně, a řekl:

— A všimla sis, že jsi hodně zestárla?

Zeptala jsem se znovu, protože jsem nevěřila, že to skutečně říká nahlas.

A on bez přestání pokračoval:

— Máš vrásky kolem očí. Krk už není, co býval. Pas se rozplývá. Byla jsi lehčí, živější. Teď jsi taková… domácí. Teta. Děláš vše správně, ale bez ohně.

„Zestárla jsi, a já jsem pořád orel,“ řekl mi manžel u večeře. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že takto dál žít nejde.

Pak dodal, jako by shrnoval:

— A já jsem pořád orel. Muž v letech jen zraje k lepšímu. Mám zkušenosti, charisma. A mladí se na mě, mimochodem, koukají.

Uvnitř ve mně něco cvaklo. Uvědomila jsem si, že mám 58letému muži vysvětlovat banální věci 😢☹️

Tiše jsem vstala od stolu a řekla:

— Vstaň.

Byl překvapený, ale šel za mnou do předsíně. Přivedla jsem ho k velkému zrcadlu s jasným světlem a postavila vedle sebe.

— Tak pojďme být upřímní, — řekla jsem. — Podívej se dobře.

Podívala jsem se na něj v odrazu a začala klidně mluvit, bez křiku.

— Vidíš břicho? To není symbolika ani status. To je pivo večer a věčné „začnu cvičit zítra“. Vytáhneš ho na pět sekund a pak se zase vrátí.

Chtěl něco říct, ale pokračovala jsem:

— Mluvíš o mých vráskách. Ano, jsou tam. A teď se podívej na své pytle pod očima. Dá se do nich uložit brambory. To je „charisma“ nebo sůl před spaním?

Ukázala jsem na jeho tvář.

— Pleť šedá, vzhled unavený. Kolena bolí, záda trpí, léky si rozkládáš sám na noční stolek. A krevní tlak ti měřím ne pro zábavu.

Stál tiše a díval se do zrcadla.

— A řekni upřímně, — dodala jsem. — Komu jsi takový potřeba? Dívce, která bude poslouchat, jak tě bolí záda a připomínat léky? Opravdu si myslíš, že na tebe mladí koukají s touhou, a ne s myšlenkou: jen ať můj otec takový není?

Zčervenal a sklopil oči.

— A pokud se někdo dívá, — řekla jsem tišeji, — je to buď výpočtem, nebo omylem. A výpočet je slabý. Nejsme milionáři. Takže se spusť na zem, orle.

Dlouho mlčel, pak tiše řekl, že žertoval. Že prohlásil něco bez přemýšlení. Že jsem pro něj nejkrásnější.

Já jsem nic neřekla.

Protože po takových slovech už nejde o komplimenty, ale o to, zda tě člověk, se kterým jsi celý život, skutečně respektuje.