Proč jsem ve 52 letech přestala být „pohodlnou“ matkou

Syn mě požádal, abych zaplatila jeho hypotéku, ale já jsem odmítla a za ty peníze si koupila kožich: právě proto jsem ve 52 letech přestala být „pohodlnou“ matkou

Je mi 52 let. Jsem obyčejná žena – pracuji jako účetní, žiju skromně, zvyklá počítat peníze. Ne proto, že bych byla lakomá, ale protože jsem celý život myslela na ostatní, ne na sebe.

Mám syna – Marka. Je mu 32. Má manželku – Emmu, je jí 28. Mladí, moderní, s hypotékou, autem a věčným nedostatkem peněz.

Ten večer byl obyčejný. Pátek. Přišla jsem z práce unavená, nohy mě bolely. A najednou zazvonil telefon. Na displeji – „Syn“.

Hned jsem pochopila, že jen tak nevolá.

— Mami, ahoj… — jeho hlas byl opatrný, jako vždy, když jde o peníze. — Je tu taková situace… Na hypotéku nám tento měsíc chybí. Emmě nedali prémii, moje auto se porouchalo. Můžeš nám pomoci? Není to moc, jen sto tisíc.

Sedla jsem si hned v předsíni, ani jsem nesundala boty. Peníze jsem měla. Šetřila jsem je půl roku. Postupně odkládala, odpírala si všechno. Ale najednou mi bylo špatně.

Ne kvůli částce. Ale protože to nebylo poprvé.

— Mami? Slyšíš mě? — v telefonu už byla netrpělivost. — Potřebujeme je do pondělí.

A já najednou řekla něco, co jsem sama nečekala.

— Ne.

Nastalo ticho.

— Co myslíš „ne“? — Mark byl zmatený. — Ty přece máš peníze. Sama jsi říkala, že jsi dostala prémii.

— Mám, — klidně jsem odpověděla. — Ale už jsem je utratila.

Lhala jsem. Peníze byly na kartě. Ale v tu chvíli jsem pochopila: pokud je teď dám, znovu se obětuju. A tak to bude pořád.

Mnoho let jsem žila s myšlenkou: teď pomohu dětem, potom se postarám o sebe. A pořád jsem to odkládala.

Nejela jsem do sanatoria — syn potřeboval notebook. Několik zim chodila ve staré bundě — dcera potřebovala peníze. Kupovala jsem všem, jen ne sobě.

Stala jsem se „pohodlnou“ matkou. Matkou, která vždy pomůže. Matkou-bankou. A nejhorší bylo, že jsem si na to sama zvykla.

Druhý den jsem se probudila s úzkostí. Bávala jsem se, že syn zavolá a začne tlačit. Bávala jsem se, že nevydržím a peníze pošlu.

Vyšla jsem z domu jen na procházku. A nohy mě zavedly do obchodního centra. Procházela jsem mezi výlohami a najednou uviděla kožich svého snu. Stála jsem a dívala se na něj, jako na něco zakázaného.

— Vyzkoušet? — zeptala se prodavačka.

Chtěla jsem říct: „Ne, jen se dívám.“ Ale řekla jsem něco jiného:

— Ano. Prosím.

Když jsem si ho oblékla, nepoznala jsem sama sebe. V zrcadle nebyla unavená žena, ale ta, kterou jsem kdysi byla.

Cena byla 80 tisíc. Ruce se mi třásly, když jsem platila. Vyšla jsem z obchodu s taškou a najednou se usmívala.

Poprvé za mnoho let jsem koupila něco pro sebe.

O pár dní později jsme byli pozváni k synovi na večeři. Přišla jsem v novém kožichu.

Emma otevřela dveře, podívala se na mě… a hned na kožich.

— Oh… — řekla s úsměvem, ve kterém nebylo teplo. — A Mark říkal, že nemáte peníze.

Mark vyšel z kuchyně, uviděl mě — a hned pochopil.

— Mami… koupila jsi si kožich? — jeho hlas se třásl. — Vážně? Požádali jsme tě o pomoc!

— Ano, koupila, — klidně jsem odpověděla. — Hezký, že?

— Hezký? — křičel téměř. — Máme hypotéku, banku, úroky! A ty utrácíš za hadry?!

A já už se dál nedokázala ovládat
Vyprávím, co jsem udělala, a vy mi řekněte, jestli jsem jednal správně, nebo jestli si mé děti zasloužily víc.

A pak se mi zasmálo. Smutně, ale přesto legračně.

— Marku, — řekla jsem tiše. — Je ti 32 let. Máš auto dražší než můj byt. Proč bych měla platit za vaše půjčky?

— Protože jsme rodina! — vmísila se Emma.

Podívala jsem se na ně a řekla to, co jsem dlouho cítila uvnitř:

— Rodina je, když se o sebe navzájem staráte. Když taháte peníze až do poslední koruny, znamená to jen využívat člověka.

Nezůstala jsem na večeři. Oblékla jsem si kožich a odešla. Doma jsem plakala. Ano. Bylo to bolestivé, pocit viny.

Ale pak jsem se podívala na svůj kožich, pohladila kožešinu a pochopila: udělala jsem vše správně.

Syn měsíc nezavolal. Pak jen stroze popřál k narozeninám. Peníze už nepožádal. Zvládli to. Svět se nezhroutil.

A já poprvé za dlouhou dobu cítila, že žiju pro sebe.

A pokud mě to dělá „špatnou matkou“ — ať. Ale konečně jsem se stala živou ženou.