„Mami, pokud toto čteš, znamená to, že už nejsem mezi živými, jen se podívej pod postel“

Hned po pohřbu naší dcery mě manžel neustále přesvědčoval, abych vyhodila její věci. Když jsem začala uklízet její pokoj, našla jsem podivný lístek: „Mami, pokud toto čteš, znamená to, že už nejsem mezi živými, jen se podívej pod postel“ 😱

Když jsem se podívala pod postel, hrůza mě ochromila 😢😨

Hned po pohřbu manžel řekl, že je potřeba vyklidit její pokoj a zbavit se všech věcí. Bylo jí pouhých 15 let. Naše jediná dcera.

Po pohřbu si téměř nic nepamatuji. Pamatuji si jen bílou rakev a pocit, že uvnitř vše zemřelo. Lidé něco říkali, objímali mě, vyjadřovali soustrast, ale neslyšela jsem je. Jen jsem stála a dívala se do jedné chvíle.

Doma manžel stále opakoval:

— Ty věci musíme vyhodit. Jen trápí. Musíme žít dál.

Nemohla jsem pochopit, jak to může říkat. To nebyly jen věci. To byla ona. Její oblečení, její vůně, její pokoj. Připadalo mi, že pokud to všechno vyhodím, zradím vlastní dítě.

Dlouho jsem odolávala. Do jejího pokoje jsem nevkročila skoro měsíc. Jen jsem procházela kolem zavřených dveří a nemohla se donutit je otevřít.

Ale jednoho dne jsem se nakonec odhodlala.

Když jsem dveře otevřela, zdálo se mi, že tam čas zastavil. Všechno bylo tak, jak to nechala. Na posteli přikrývka, na stole sešity, ve vzduchu slabá vůně jejích parfémů.

Začala jsem uklízet pomalu. Brala každou věc do ruky a plakala. Její šaty, gumičky do vlasů, knihu, kterou četla několikrát. Přidržovala jsem vše u hrudi a nemohla pustit.

A najednou z jednoho sešitu vypadl malý složený lístek papíru.

Okamžitě jsem poznala její písmo. Ruce se mi třásly.

Na lístku stálo: „Mami, pokud toto čteš, podívej se pod postel. Tehdy pochopíš.“

Zastavilo se mi dech. Přečetla jsem si to několikrát. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Co tam mohla nechat? A proč bych to měla pochopit?

Dlouho jsem se odhodlávala. Jen jsem stála uprostřed pokoje, svírajíc lístek v ruce.

Pak jsem se sklonila na kolena a podívala se pod postel…

Tam stála stará krabice od bot. Věděla jsem jistě — předtím tam nebyla. Srdce mi bušilo silněji. Vyndala jsem krabici a položila před sebe.

Uvnitř byly cizí věci. Ne její. Pánské. Pásek, hodinky s prasklým sklem a flashka. Vše pečlivě složené, jako by to schovala schválně, aby to našla právě ona.

Vzala jsem flashku a dlouho seděla, nemohla jsem se odhodlat zapnout notebook. Když se video otevřelo, ruce se mi třásly.

Na obrazovce byla naše dcera. Seděla ve svém pokoji a tiše mluvila, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Plakala a stále se ohlížela.

— Mami, pokud toto sleduješ, znamená to, že už mě není, — řekla. — Prosím, věř mi. Nespadla jsem. Nebylo to náhodou.

Zakryla jsem si ústa rukou, abych nekřičela.

Vyprávěla, že se ten večer hodně pohádala s otcem. Chtěla mi říct pravdu, ale nestihla to. Říkala, že se ho bojí, že jí zakázal cokoli říkat a vyhrožoval.

Pak ukázala modřinu na ruce a řekla, že to udělal on. Video skončilo.

Seděla jsem na podlaze jejího pokoje a nemohla dýchat. V hlavě se všechno míchalo. Všechny podivné momenty posledních měsíců se spojily do jedné hrůzné mozaiky.

Vzpomněla jsem si, jak manžel trval na tom, abychom co nejrychleji odstranili její věci. Jak mi nedovoloval vstoupit do jejího pokoje. Jak hned po pohřbu říkal, že musíme žít dál.

On všechno věděl. A právě proto chtěl, abych nic nenašla.

Znovu jsem se podívala do krabice. Na dně ležel další krátký lístek.

„Mami, pokud to najdeš — nevěř mu. Jdi na policii. Je nebezpečný.“

V tu chvíli jsem pochopila:

Buď ochráním památku své dcery a řeknu pravdu, nebo prožiju zbytek života vedle člověka, který zničil naši rodinu a doufal, že mu to projde.