Lesník zachránil tři liščata z požáru, myslel si, že jen dělá dobrý skutek, ale to, co se stalo o několik let později, ho naprosto zaskočilo 😯🫣

Když syn po vysoké škole zůstal ve městě a manželka nevydržela ticho a odjela za ním, lesník zůstal sám. Ne jen tak „sám“, ale opravdu sám — mezi borovicemi, stezkami a starou chatkou s kamny.

Postupem času se les stal pro něj víc než prací — byl jeho rodinou. Znal každý kopeček, každou mýtinu, každý potok. Ráno zdravil mlhu, večer poslouchal, jak vítr šumí v korunách stromů.

Na konci května, po noční bouřce, šel zkontrolovat vzdálenější část lesa. Vzduch voněl mokrou zemí a jehličím. Všechno bylo klidné, dokud neuslyšel jiný pach — ostrý, hořký, cizí. Ne obyčejný oheň. Něco chemického, nepříjemného.

Zahnul ze stezky a sešel do rokle. Tam ještě doutnala hromada odpadků: plastové kanystry, spálený stan, kusy syntetiky. Někdo zapálil a odešel, aniž by se přesvědčil, že je vše uhašeno. Déšť uhasil plameny, ale kouř pořád stál hustou clonu.

A vedle té černé hromady spatřil vstup do liščí nory. Země se sesypala, okraj byl spálený, průchod skoro zavalil.

Přistoupil blíž, přikryl si tvář rukávem a zaslechl zvuk. Ne pískání, ale tichý, zoufalý škrábot, jako by někdo z posledních sil volal o pomoc.

Lesník hned pochopil. Odložil batoh, vzal lopatku a opatrně začal odhazovat horkou zem. Pracoval pomalu, aby nezhroucelo strop. Po několika minutách se průchod rozšířil a nakoukl dovnitř.

V hloubce nory se hýbaly tři malé klubíčka. Liščata. Velmi malá, ještě slepá. Bodala čumáky do země, chvěla se, tiše kňučela. Dospělá liška nebyla poblíž — možná zemřela, možná utekla v panice. Nepřemýšlel o tom.

Lesník je opatrně vytáhl jedno po druhém. Teplá, voněla mlékem a kouřem. Dvě byla jasně rezavá, třetí tmavší, jako by posypaná popelem.

Ten den, když zachraňoval tři lišky, ani netušil, co ho čeká o několik let později 😲😱

Krmil je z lahve, zahříval u kamen, vstával v noci, když začali pištět. Nejprve spali v starém dřevěném koši, později běhali po chatce, motali se mu pod nohama, kousali rukávy bundy.

Mluvil s nimi, jako by to byla jeho vlastní děti, ačkoli věděl, že je jednou bude muset pustit.

Když lišky vyrostly, začal je pouštět do lesa. Nejprve na krátko, pak stále dál. Jednoho dne se nevrátily. Čekal den, druhý, týden.

Uběhly roky.

A pak jedné pozdní podzimní noci, kdy byl les zvlášť prázdný, se stalo něco, na co nebyl připraven…

Jedna zimu byla mimořádně tvrdá. Teploty klesly pod třicet, vítr bušil do stěn chatky, jako by ji chtěl roztrhat. Lesník nejprve ignoroval slabost, myslel si, že jen prochladl. Ale den za dnem síly ubývaly. Sotva chodil, voda ve vědru zamrzla, dřevo došlo dřív, než čekal.

Věděl, že musí jít do vesnice, ale nemohl. Každý krok byl namáhavý. Nakonec jen ležel na posteli a dlouho zíral do stropu.

V noci uslyšel výt. Dlouhý, táhlý, velmi blízko. Myslel si, že to jen vítr hraje s větvemi. Ale výtí se opakovalo. Ráno někdo škrábal u dveří.

S obtížemi se zvedl, podíval se z okna — a viděl tři lišky. Stály přímo u prahu. Nebály se, neutíkaly. Kroužily kolem chatky, znovu vyly, jako by někoho volaly.

Ten samý den šla po lesní stezce skupina turistů. Šli k zamrzlému jezeru a nejprve se divili, že lišky neutíkají, ale naopak běží vpřed, zastavují se, ohlížejí. Jeden z nich žertoval, že je to, jako by je zvířata vedla někam.

A opravdu — lišky je zavedly přímo k chatce.

Dveře byly zavřené, ale komín nevydechoval kouř. Zaklepali. Odpověď nebyla. Jeden z mužů dveře strčil ramenem.

Lesníka našli téměř v bezvědomí.

Stihli ho odvézt do nemocnice. Lékaři později řekli, že kdyby přišli o den později, mohlo by to dopadnout jinak.

Na jaře, když se vrátil do chatky a sníh už opadl, vyšel na verandu a dlouho se díval do lesa. A z lesa se najednou objevily tři lišky.

Zastavily se pár kroků od něj. Dívaly se klidně, bez strachu. Nepromluvil. Jen jim přikývl, jako starým známým.