Pozval mě k sobě domů na večeři. Řekl, že chce strávit večer v klidu, bez hluku restaurací. Myslela jsem si — jak milé, muž, který chce sám něco uvařit.

Chystala jsem se s dobrou náladou. Nebyla to náhodná schůzka, ale setkání s úmyslem pokračovat dál. Psali jsme si už dva měsíce a pozvání k němu domů působilo jako krok vpřed.

Když jsem vstoupila do jeho bytu, všechno vypadalo celkem v pořádku. V obýváku stály na stole dvě skleničky. Ale v kuchyni mě čekalo „překvapení“.

Dřez byl plný špinavého nádobí. Na stole ležely potraviny, jako by je někdo jen vysypal z tašky. Po večeři ani stopa.

„Tak tady to je,“ řekl klidně. „Všechno je připravené.“

Nechápala jsem.

„Chci vidět, jaká jsi hospodyně,“ dodal. „Slova nic neznamenají. Kuchyně ukáže všechno. Potřebuji ženu, která se umí postarat o domácnost i o muže.“

Dokonce přiznal, že nádobí schválně neumyl — byla to zkouška.

Stála jsem v krásných šatech uprostřed cizího nepořádku a najednou mi došlo, že nejde o večeři. Jde o kontrolu.

Celý život nás učili být pohodlné, trpělivé a vděčné. Pomáhat. Přizpůsobovat se. Je mi padesát osm. Vychovala jsem děti. Pečovala jsem o nemocného manžela. Umím vařit i uklízet.

A právě proto jsem neměla potřebu to znovu dokazovat.

Přišla jsem na schůzku, ne na zkoušku. Chtěla jsem společnost, ne roli uklízečky.

Když jsem řekla, že jeho nádobí mýt nebudu, urazil se. Začal mluvit o tom, že „ženy dnes už nejsou jako dřív“ a že „zůstanu sama“.

Klidně jsem vzala bonboniéru, kterou jsem přinesla, a odešla.

Někdy je nejdůležitější rozhodnutí právě to — odejít.
A sebeúcta často začíná obyčejným slovem „ne“.