Viděli v ní snadnou kořist. Osamělá dívka po běhu — co by na tom mohlo být složité?

Tři mladíci na motorkách prudce vyjeli na stezku a zastavili jí cestu. Ráno bylo tiché, park téměř prázdný. Veronika právě dokončila trénink a chystala se domů. Hudba ve sluchátkách už nehrála — nebezpečí vycítila dřív, než zazněla první slova.

„Tak co, krásko, půjčíš nám telefon?“ ušklíbl se jeden z nich.
„A ty hodinky taky,“ dodal druhý a přejel ji pohledem.
„Nedělej problémy a rozejdeme se v klidu,“ řekl třetí.

Postavili se kolem ní tak, aby neměla kam ustoupit. Smáli se a byli přesvědčeni, že před nimi stojí vystrašená oběť.

Veronika ale nekřičela ani neprosila o pomoc. Stála klidně a pozorně si je prohlížela.

„Jste si jistí, že v tom chcete pokračovat?“ zeptala se tiše.

Mladíci se rozesmáli.

„A co nám asi uděláš?“ ušklíbl se jejich vůdce. „Tady nikdo není.“

Lehce se usmála.

„Právě. Jsme tu jen my.“

Jeden z nich znejistěl, ale vůdce už udělal krok vpřed.

„Telefon a řetízek. Hned.“

V tu chvíli se ze zatáčky mezi stromy pomalu objevili dva muži v tmavém oblečení. Šli klidně, bez spěchu, ale z jejich chůze byla cítit síla a jistota.

Mladíci ztichli.

„Je nějaký problém?“ zeptal se stručně jeden z mužů.

Veronika se ani neotočila.

„Už není,“ odpověděla klidně.

Teprve tehdy jim došlo, že situace není taková, jak si mysleli.
Byli přesvědčeni, že napadli bezbrannou dívku.
O minutu později pochopili, jak moc se mýlili.