Dva měsíce jsem si namlouvala, že je to náhoda. Že má jen těžké období. Že zapomenutá peněženka je nešikovnost, ne systém.

S Danielem jsme se seznámili pracovně. Působil solidně — drahý oblek, sebevědomé vystupování, řeči o investicích a velkých plánech. Na první schůzce zaplatil bez váhání. Tehdy jsem si řekla: dospělý, zajištěný muž.

Na druhé schůzce v kině si ale náhle „vzpomněl“, že nechal peněženku v autě a telefon má vybitý.
„Zaplať teď, já ti to pošlu později,“ řekl lehce.

Platba nepřišla.

A pak se to opakovalo. V restauraci „nefungovala“ aplikace banky. Na benzínce byla karta „v jiném saku“. V obchodě prý měl limit. Věta „Pošlu ti to později“ zaznívala stále častěji.

Částky nebyly obrovské, ale pravidelné. A mně bylo pokaždé trapné si o své peníze říkat.

Nejvíc mě zasáhly moje narozeniny. Řekl, že mi objednal luxusní šperk, ale zásilka má zpoždění. Dárek nikdy nepřišel. Zato v restauraci opět „zapomněl“ peníze.

Tehdy mi došlo, že to není náhoda. Je to pohodlný způsob, jak žít na cizí účet.

Rozhodla jsem se to ukončit stylově.

Pozvala jsem ho do drahé restaurace v centru města. Přišel spokojený — byl zvyklý, že platím já.

Objednala jsem si vše, na co jsem měla chuť. Dobré víno, hlavní chod, dezert. Jedl s chutí, ale znervózněl, když přinesli účet.

Otevřela jsem kabelku a udělala pauzu.

„Zdá se, že jsem nechala peněženku doma… A telefon je vybitý. Zaplatíš? Pošlu ti to později.“Zarazil se. Připomněl mi, že jsem ho pozvala já. Klidně jsem odpověděla, že se takové věci stávají.

Chvíli opakoval své obvyklé výmluvy o limitech a technických problémech. A pak — jako zázrakem — aplikace fungovala, karta se našla a peníze také.

Zaplatil.

Po večeři jsem si zavolala taxi a rozloučila se. Platby ode mě už se nedočkal. Za dva měsíce jsem jich poslala víc než dost.

Později mi psal z jiných profilů a obviňoval mě z nečestnosti. Četla jsem to klidně.

Takže pochopil.