V pět ráno zazvonil telefon. Nejprve jsem ani nechápala, kdo mluví.

Hlas mého zetě byl chladný a stručný:
— Přijeď si pro svou dceru. Už ji nechceme.

A zavěsil.

Jela jsem po prázdné mokré silnici a cítila, jak se mi svírá hruď. Mé Loře je teprve dvacet čtyři. Před třemi lety se provdala za Daniela z bohaté rodiny. Vždy působili povýšeně, ale snažila jsem se věřit, že jde jen o rozdílné povahy.

Když jsem dorazila na autobusovou zastávku, byla tam policie. Lora ležela pod přístřeškem, promoklá a zesláblá. Třásla se zimou.

Klekla jsem si k ní.

„Mami…,“ zašeptala.

V nemocnici se jí lékaři okamžitě ujali. Řekli mi, že její stav je vážný a bude potřeba čas. Myslela jsem jen na to, aby přežila.

Později mi tiše řekla, že všechno začalo kvůli dalšímu konfliktu v domě. Napětí, ponižování, tlak. A pak se situace vymkla kontrole.

Seděla jsem u její postele na jednotce intenzivní péče a držela ji za ruku. Přístroje tiše pracovaly, světlo bylo studené. A někde mezitím lidé, kteří ji uprostřed noci vyhodili, žili dál svůj život.

Tehdy jsem pochopila, že to nemůže zůstat bez následků.

Nejela jsem k jejich domu a nedělala scénu. Shromáždila jsem důkazy — záznamy z kamer i svědectví. Předala jsem je novináři, kterému jsem věřila.

Příběh se stal veřejným.

Během krátké doby jejich jméno přestalo znamenat úctu. Obchodní partneři začali rušit spolupráci. Lidé se ptali. Reputace, budovaná roky, se rozpadla během několika týdnů.

A já mezitím seděla u Lořiny postele.

Po dvou měsících otevřela oči.

Lékaři říkali, že je to téměř zázrak. Čeká nás dlouhá rehabilitace. Stále je slabá, rychle se unaví, ale žije.

A to je nejdůležitější.

Popřejte mé dceři zdraví. 💖