Marie už dlouho cítila, že svého manžela ztrácí. Mladá zdravotnice Anna byla kolem Davida příliš často — služební výjezdy, rozhovory, „náhodná“ setkání. V malé vesnici si lidé všeho všimnou.

Marie si s Annou několikrát promluvila přímo. Prosila ji, aby se držela dál od její rodiny. Anna odpověděla klidně:
— Je to dospělý muž. Rozhoduje se sám.

Ta slova bolela.

Když David náhle zemřel, všechno se stalo příliš rychle. Marie zůstala vdovou. Anna přišla na pohřeb, stála stranou, bledá a tichá.

Tu noc Marie udělala zvláštní věc. Vzala fotografii Anny a potají ji vložila do rakve k manželovi. Byl to její symbolický způsob, jak „uzavřít“ celý příběh.

Po pohřbu přistoupila k Anně a nahlas, aby to slyšeli i ostatní, řekla:

— Vložila jsem tvou fotografii k němu. Za takové věci se platí.

Ve vesnici, kde lidé věří na znamení a pověry, to stačilo.

Začaly kolovat řeči o prokletí a o tom, že mrtvé nelze znepokojovat.

O několik dní později se Anna necítila dobře. Stačilo to, aby si lidé byli jistí, že jde o „trest“.

Marie mlčela a působila překvapeně. Dokonce chodila do kostela, aby nikdo neměl podezření.

Anna ale nevěřila na mystiku. Všimla si, že jí poslední dny sousedé nosili jídlo a nápoje. Přestala přijímat cokoliv z cizích rukou a používala jen to, co si sama koupila.

Postupně se její stav zlepšil.

A tehdy pochopila, že nejde o žádné prokletí.

Někdo chtěl, aby tomu celá vesnice uvěřila — a aby se nikdo neptal na skutečné otázky.

A právě to si lidé ve vesnici ještě dlouho pamatovali.