Příbuzní stáli na molu a smáli se. Netušili však, co se stane, až se ta žena dostane z vody.

Devatenáctiletý vnuk se usmíval, jako by šlo o nevinný žert.

— Babi, vždyť jsi říkala, že neumíš plavat. Tak je čas se to naučit, ne? — zasmál se.

— Nedělej si legraci. Vody se opravdu bojím, — odpověděla nervózně.

Stačil lehký strk do zad — a už padala do jezera. Voda se nad ní zavřela.

Když se vynořila, v očích měla skutečný strach. Snažila se zachytit okraje mola, lapala po dechu, těžké šaty ji táhly dolů.

Na břehu se ozýval smích a někdo všechno natáčel na telefon.

— Ona to jen hraje, — řekl syn klidně. — Chce na sebe upozornit.

Nikdo jí nepodal ruku.

Po chvíli se jí podařilo vyškrábat nahoru. Ležela na prknech, třásla se a z vlasů jí stékala voda. Smích pomalu utichl.

Postavila se. V jejím pohledu nebyl pláč ani hysterie — jen pevné rozhodnutí.

Vytáhla telefon a vytočila číslo.

— Dobrý den. Chci nahlásit napadení. Mám k tomu videozáznam.

Úsměvy zmizely.

— Mami, vždyť to byl jen vtip! — snažil se syn situaci zlehčit.

— Vtip končí tam, kde začíná ohrožení života, — odpověděla klidně.

Narovnala se.

— Zítra se vystěhujete z mého bytu. Už vás nebudu živit. Jste dospělí, naučte se nést odpovědnost.

V dálce už byly slyšet sirény. A tentokrát se nesmál nikdo.