„Mami, bojím se ho. Nemůžu s ním žít ve stejném domě, protože on…“ 😱😢

Poté, co se k nám nastěhoval můj nový partner, se můj patnáctiletý syn uzavřel do sebe, přestal s námi dokonce sedávat ke stolu a jednoho dne nečekaně řekl: „Mami, bojím se ho. Nemůžu s ním žít ve stejném domě, protože on…“

Marek byl poprvé u nás v pátek. Ráno mě probudila vůně kávy. V kuchyni klidně smažil vejce, jako by tu vždy bydlel. Usmál se, políbil mě na tvář a řekl, že si zvykl vstávat brzy. Vypadalo to úplně normálně.

Můj syn po pár minutách vyšel z pokoje. Uviděl Marka, přikývl, nalil si džus a vypil ho u okna. Ke stolu nesedl. Myslela jsem si, že je to jen běžná náladovost teenagera. V patnácti letech málokdo ráno září úsměvem.

Je mi čtyřicet čtyři. Jsem dlouho rozvedená a pracuji jako účetní. Markovi je čtyřicet devět, je učitel, také rozvedený. Seznámili jsme se přes společné přátele, dlouho jsme si psali a pak začali chodit. Byl klidný, bez špatných návyků. Po osmi letech samoty jsem se vedle něj konečně cítila nejen jako matka, ale i jako žena.

První měsíce chodil, když syn nebyl doma. Pak jsem se rozhodla, že skrývat není třeba. Syn už je dospělý, měl by chápat, že matka má soukromý život. Představila jsem je vzájemně. Všechno proběhlo zdvořile, bez skandálů. Myslela jsem si, že je vše v pořádku.

Postupem času se však objevovaly zvláštní drobnosti, které jsem nechtěla spojovat dohromady.

Syn přestal snídat, když Marek přes noc zůstal u nás. Tvrdil, že nemá hlad. Častěji zůstával na trénincích a téměř každý víkend jezdil k babičce. Dokonce jsem byla ráda, že se věnuje sportu a pomáhá rodině. Myslela jsem si, že je to jen shoda okolností.

Po čtyřech měsících Marek začal zůstávat častěji. Zvykala jsem si na myšlenku, že se může k nám nastěhovat natrvalo. Jednoho večera zůstal uprostřed týdne. Ráno syn vyšel do kuchyně, uviděl Marka a ztuhl ve dveřích. Pak se otočil a vrátil zpět do pokoje.

Šla jsem za ním. Seděl na posteli a zíral do jedné chvíle.

Zeptala jsem se, co se stalo, a tiše odpověděl:

„Mami, bojím se ho. Nemůžu s ním žít ve stejném domě.“

Uvnitř se mi všechno sevřelo. Zeptala jsem se, co se stalo a proč tak mluví.

Podíval se na mě a řekl:

„Mami, vyber si. Buď on, nebo já.“

To, co jsem se dozvěděla o mém novém partnerovi, mě šokovalo, a ještě tentýž den jsem ho vyhodila.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se celou dobu dívala špatným směrem. Viděla jsem jen své štěstí a nevšimla si jeho úzkosti.

Večer jsem čekala, až se Marek vrátí.

„Říkal jsi mému synovi, že si bude muset zvyknout?“ zeptala jsem se přímo.

Vzdychl:

„Jen jsem nastavil hranice. Chápeš, pokud se nastěhuji, všechno musí být po dospělácku. Chci normální rodinu.“

„A můj syn je pro tebe kdo?“

„Už je skoro dospělý. Dřív nebo později odejde. My taky musíme myslet na budoucnost. Na naše dítě, třeba.“

Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že to všechno říká klidně, bez zlosti. Opravdu takto myslí.

„Takže mi navrhuješ vybrat?“

Pokrčil rameny:

„Chci jen, abys se rozhodla, co chceš.“

Tu noc jsem skoro nespala. Ráno jsem vešla do synova pokoje a posadila se vedle něj.

„Už jsem si vybrala,“ řekla jsem. „Nikdy nebudeš v našem domě zbytečný.“

A ještě ten den Marek sbalil své věci.