Ivan byl zvyklý spěchat. Vždy balancoval na hraně, vždy měl plán, vždy byl precizní. Ale toho rána bylo všechno jinak. Bylo temno, obloha tiše dopadala kapkami na skla auta, když jel po vedlejší uličce doufaje, že dorazí včas na důležitou schůzku.

Telefon mu vibroval. Přišla zpráva. Od klienta? Od sekretářky? Odloučil zrak od silnice jen na vteřinu, aby hledal telefon mezi dokumenty a šálkem kávy na sedadle spolujezdce.

A pak – rána.

Po nárazu panovalo ticho. Zatáhl prudce, jeho srdce ztuhlo. Vyrazil z auta, třásl se. Na asfaltu, hned před kapotou, leželo děvče. Malé, v růžovém kabátku a s odřeným batohem. Nenastala krev. Ale nehýbalo se.

Ivan poklekl. Nevěděl, jestli volat záchranku, nebo plakat.

Byla naživu. Stále dýchala.

Opatrně ji zvedl a položil na zadní sedadlo.

Nečekaný dar
Když přemýšlel, co dál, otevřela oči. Tiché. Klidné. Žádný pláč, žádný strach.

Podívala se na něj a řekla:
— Toto je pro tebe.

Z kapsy vytáhla malý medailon, zabalený v papíru, poskládaný některými záhyby. Podala ho oběma rukama. Ivan nechápal. Otevřel medailon.

Uvnitř – vybledlá fotografie. Dva chlapci. Jeden byl on. Druhý – jeho bratr Alexandr, který zmizel před dvaceti lety.

Dvacet let staré tajemství
Ivan ztichl. Držel předmět jako něco posvátného. Ten medailon neviděl od posledního dne, kdy naposled držel bratra. Byl jejich společný – dárek od dědečka.

— Kde jsi ho našla? — zeptal se se slzami v očích.

— Dal mi ho člověk, který bydlí pod mostem. Řekl, že ho poznáš. Že je to tvůj bratr. Že je čas se setkat.

Pod mostem
Ivan nejel na schůzku. Jeho srdce bušilo, jak jel ke mostu, který mu dívka zmínila. Starý železniční most na kraji města – opuštěný, chladný. Místo, kde si dříve hráli jako děti.

Pod mostem našel provizorní přístřeší. Přikrývky. Plechovky. A na sloupu rytý vzkaz:

„Musím zmizet, abych vás ochránil.“

Písmo bylo jeho. Alexandr.

Dlouhé čekání
Ivan se tam vracel každou noc. Doufal. A po třech dnech, uprostřed noci, se objevil muž.

Starý, s dlouhým vousem, unavený pohled. Ale oči byly stejné. Alexandr.

— Proč? — sotva vyšel z Ivanových rtů.

— Kdybych tehdy nezmizel, zmizeli bychom oba. Byl jsem svědkem něčeho, co jsem neměl vidět. Chtěl jsem tě chránit.