Vzduch v notářské kanceláři v Kyjevě byl těžký, dusivý vlivem nevysloveného napětí. Seděla jsem ztuhlá, srdce mi bušilo jako blázen, zatímco notář četl závěť mé babičky, Hany Hryhorovny. Přede mnou se už pyšně usmíval můj bratr Michajlo – věděl, že získá bytový majetek v centru města. A já? Mně nechal starý, rozpadlý dům v nějaké odlehlé vesnici jménem Zaryčča. V tu chvíli se mi všechno zhroutilo.

Samozřejmě, Michajlo to nezvládl:
— „No jasně… bídákům zůstanou jen trosky.“

Když jsem se vrátila domů, doufala jsem, že mě alespoň manžel podpoří. Místo toho mě Dmytro studeně podíval a řekl:
— „Jsi neúspěšná. Opravdu odpovídáš tomu, co jsi dostala.“

Půl hodiny poté jsem už stála na schodech před domem s kufrem v rukou a srdcem plným prázdnoty. Jediné místo, kam jsem mohla jít, byl ten starý, zapomenutý dům ve vesnici.

Vesnice Zaryčča mě přivítala mrtvým tichem. Zborcené ploty, zarostlé cesty, opuštěné domy. Mé „dědictví“ tam stálo – rozpadlá fasáda, rozbité okna, střecha, co sotva držela. Chystala jsem se vstoupit do zříceniny. Ale jakmile jsem otevřela dveře, pocítila jsem něco jiného.

Uvnitř – ne prach, ne chlad, ale pocit. Jako by vzduch dýchal. Jako by na mě čekal.

Na stole stál hrnek, v rohu deka, kterou babička používala. A v rohu – stará dřevěná krabička přikrytá šálou. Otevřela jsem ji třesoucíma se rukama.

Uvnitř – oblečení, dopisy, fotografie… a složka ručně psaná:
„Mé pravé dědictví není ve čtverečních metrech, ale v kořenech.“

Dokumenty. Listy vlastníka. Staré mapy. Ukázalo se, že babička vlastnila několik parcel kolem vesnice – nikdy oficiálně nezapisovaných. Nezdědila jsem jen dům. Zdědila jsem historii. Možnost. Začátek.

První týdny byly těžké. Není voda, není elektřina, není topení. Nosila jsem vodu ze studny, topila dřevem, spala jsem s kabátem na sobě. Ale vesnice se začala otevírat mně. Přicházeli místní staří obyvatelé. Všichni si pamatovali babičku – jak léčila bylinkami, jak pomáhala. A já už nebyla „městská neúspěšnice“. Byla jsem „vnučka Hany“.

Vyčistila jsem dvůr. Opravil se dveře. V suterénu jsem našla zavařeniny ze starých let – stále perfektně konzervované. A pak mi zazvonil telefon.

Byl to Michajlo.
— „Slyšel jsem, že parcela u řeky získala na hodnotě. Pojďme ji prodat a rozdělit.“

Nereagovala jsem. Dívala jsem se na západ slunce nad svou zemí. To nebylo na prodej. To byl můj život.