Byli jsme s manželem zaneprázdněni domácími pracemi a nechali jsme našeho čtyřletého ochrnutého syna s naším dobrmanem jménem Tara 😲😲 Kdo by jen mohl tušit, co se stane za půl hodiny…
Nejdřív si náš syn se psem vesele hráli, ale po několika minutách jsme uslyšeli hlasité, děsivé štěkání. Já i manžel jsme v panice vyběhli ven, v domnění, že Tara synovi ublížila, ale uviděli jsme tohle…
Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Nechali jsme našeho postiženého syna s dobrmanem, a o půl hodiny později jsme uslyšeli děsivý štěkot psa.
Náš syn se narodil s vážnou diagnózou – zdravotní postižení spojené s poruchou pohybového aparátu. Až do tří let nedokázal chodit.
Lékaři říkali, že šance, že se někdy postaví na nohy, existuje, ale byla velmi malá. Drželi jsme se té naděje zuby nehty.
Každý den jsme se modlili, sledovali, jak se plazí po domě, jak smutně pozoruje děti venku. Neměl si s kým hrát – vrstevníci nechápali jeho stav a my, dospělí, jsme mu nemohli nahradit skutečného kamaráda.
Rozhodli jsme se – pořídíme mu psa. Chtěli jsme, aby měl alespoň jednoho opravdového přítele. Vybrali jsme dobrmana z útulku. Pojmenovali jsme ji Tara.
Zpočátku se Tara držela stranou. Vyhýbala se nám, a hlavně našemu synovi. Mysleli jsme si, že jsme udělali chybu. Ale pak se všechno změnilo.
Tara se začala přibližovat k chlapci, lehávala si k němu, nechala ho, aby se dotýkal její tlamy, nosila mu hračky. Stali se z nich přátelé. Byli nerozluční.
Poprvé po dlouhé době jsme si, jako rodiče, oddechli. Chlapec se usmíval, smál – a to vše díky téhle fence. Začali jsme Taře natolik důvěřovat, že jsme je nechávali samotné na dvoře, zatímco jsme se věnovali domácnosti.
A pak jednoho dne…
Pronikavý, zoufalý štěkot otřásl domem. Byl tak hlasitý, že nám zatrnulo. Vyběhli jsme ven v panice, připraveni na to nejhorší. Báli jsme se, že Tara mohla synovi ublížit. Ale to, co jsme uviděli, nás zasáhlo až do morku kostí.
Náš čtyřletý chlapec stál. STÁL, držel se vozíčku. Kolena se mu třásla, ruce pevně svíraly madla, a vedle něj stála Tara a štěkala – jako by nás volala, jako by křičela: „Podívejte se! Podívejte, co dokázal!“
Rozplakala jsem se. Oba jsme k němu přiběhli. Díval se na nás vyděšeně, ale v jeho očích se zračilo něco nového – jistota, síla.
Byl to skutečný zázrak.