Na rušné ulici se těhotná žena náhle zastavila. Zavrávorala, položila si ruku na břicho a pomalu si klekla. Kolemjdoucí se rozestoupili, ale nikdo se nepřiblížil.
— Tady začíná drama, — zamumlal někdo ve frontě před kavárnou.
— Možná má jen závrať, — řekl jiný.
— Nebo je to nějaká podvodnice, — odfrkla žena v kabátu a vytáhla telefon, aby si to natočila.
Nikdo se nepohnul. Jen já jsem k ní přistoupil. Ne proto, že bych věděl, co dělat, ale protože jsem se na to nemohl dívat. Její obličej byl bledý jako papír, rty se jí třásly.
— Co se děje? — zeptal jsem se, když jsem si klekl vedle ní.
Nemohla mluvit. Stahy? Mdloby? Bolest? Nevím. Zezadu se ozvalo:
— Ukradne jí věci a bude za hrdinu.
— Hej ty! Nedotýkej se jí, idiote! Třeba je nakažlivá!
Nevšímal jsem si toho. Vzal jsem ji do náruče, odnesl do auta a odvezl do nejbližší nemocnice. Ale tam objevili něco opravdu hrozného a děsivého. 😱😱 Pokračování v prvním komentáři 👇👇
V čekárně se všechno točilo.
Doktoři přiběhli. Minuty se táhly jako věčnost. Pak přišel lékař:
— Dorazil jste včas. Ta žena má rupturu dělohy. Musíme okamžitě operovat. Bez vás by nepřežila. A dítě také ne.
Byl jsem ohromený. Necítil jsem ruce ani nohy.
O dva dny později jsem vešel do pokoje s květinami, jen abych jí popřál vše dobré. Ale když jsem vstoupil, žena se rozplakala.
— Vy… neumíte si představit… — zašeptala. — To je moje páté dítě. Čtyři zemřely ještě v mém břiše. Toto je jediné, které přežilo. Už jsem se s ním rozloučila. A vy… vy jste anděl.
Posadil jsem se vedle ní. Dítě spalo v postýlce. Holčička. Růžová, teplá, živá.
— Jak jste ji pojmenovala? — zeptal jsem se.
Žena se přes slzy usmála:
— Naděje. Na vaši počest.