Po té nehodě se Emmin život zastavil.

Svět ztratil barvy, zvuky zněly tlumeně a dny i noci splývaly v nekonečný pocit prázdnoty. Každý den, přesně v devět ráno, chodila na hřbitov. Pečlivě odklízela listí z mramorové desky, utírala náhrobek, dávala čerstvé květiny.

Mluvila se svým milovaným, který už nebyl naživu. Vyprávěla, jak strávila den, jak moc jí chybí, jak nechápe, proč byl osud tak krutý. Stal se z toho její rituál – její jediná kotva ve světě bez něj.

Slzy už netekly. Jako by uvnitř dávno vyschly.

Ale jednoho šedého dne, když Emma jako obvykle přišla na hřbitov, všimla si na náhrobní desce zvláštní věci. Černá krabička. Bez nápisu, bez ozdob. Kdo ji tam mohl nechat? A co je uvnitř?

Emma na ni dlouho zírala, neschopná se jí dotknout. Co to je? Se zatajeným dechem otevřela víko – a ztuhla, protože uvnitř byly…

Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Uvnitř – fotografie. Její milovaný. Usmívá se, objímá dívku, líbá ji na tvář. Ale ne Emmu. Jinou. Neznámou dívku.

Pod fotografiemi ležel dopis. Emma ho roztřesenýma rukama vytáhla a rozložila. Písmo bylo úhledné, ale v každém řádku byla bolest a vztek:

„Neznáš mě. Ale já jsem znala jeho. Téměř dva roky. Milovala jsem ho, myslela jsem si, že spolu budeme navždy. A pak… na pohřbu jsem uviděla tebe. Stála jsi tam a držela jeho fotku. A vše mi došlo. Celou dobu nás obě podváděl. Hrál si s našimi city. Předstíral, že miluje. Ale všechno to byla lež. Nevím, co jsi k němu cítila ty, ale měla bys vědět, za kým pláčeš. Nebyl svatý. Nebyl dokonalý. Nezaslouží si tvé slzy. Pusť ho. Žij. Kvůli sobě.“

Emma četla dopis znovu a znovu. Země se jí pod nohama zachvěla. Všechno, co považovala za čistou, upřímnou lásku – byla jen iluze. Zrada.

Posadila se na chladnou zem. A seděla tam dlouho, dokud nezačal padat večer. Uvnitř ní zuřil hurikán – bolest, zklamání, zrada, prázdnota.

Ale poprvé po dlouhé době neplakala. Emma se jen dívala na nebe. Nebyl tam. A nebyla tam už ani ta láska.

Jen černá krabička ležela vedle ní – jako symbol pravdy. Hořké, ale osvobozující.