Poprvé jsem se vdala z hlouposti. Žili jsme spolu čtyři roky a narodila se nám dcera.
Manžel nás opustil, nechal mě samotnou. Nová rodina, nový život — a na minulost už ani nevzpomínal. Jedině jednou měsíčně přišel suchý převod alimentů, ale nestěžovala jsem si.
Manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.
Byla jsem zvyklá vstávat v noci, utěšovat plačící dceru, pracovat do vyčerpání, jen aby měla všechno potřebné.
Podruhé jsem se vdávala už s otevřenýma očima. Už jsem nevěřila na dokonalý vztah, ale věděla jsem, jak se mužům zalíbit, co chtějí slyšet, jaké zvyky jsou pro ně důležité.
Toto manželství bylo pevnější — trvalo šest let. Ale i to skončilo. Po rozvodu mi zůstal syn.
Když bývalý manžel navrhl, že si nechá byt a na oplátku mi bude finančně pomáhat, začala jsem přemýšlet. A najednou mě napadl nápad.
— Dobře, — řekla jsem. — Nemám nic proti tomu, vezmi si byt. Ale vezmi si k sobě i syna. Já ti budu platit alimenty. Všechno podle zákona.
Manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.
V jeho očích jsem viděla ten výraz, na který jsem čekala — směs strachu a zmatení.
Jeho nová přítelkyně, která do té doby mlčela, také zpozorněla.
— Ty jsi jeho matka! Ty máš dítě vychovávat! — vykřikla.
Já že musím? Proč? Proč si všichni myslí, že žena je povinná sama vychovávat děti, zatímco bývalí muži si začínají nový šťastný život? Proč nikdo neřekne, že i syn potřebuje otce?
— Je rozhodnuto, — zopakovala jsem pevně.
Manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.
Snažili se hádat, přemlouvat mě, vzbudit ve mně pocit viny. Ale byla jsem neoblomná.
Uběhly roky. Ani jednou jsem svého rozhodnutí nelitovala. Můj syn vyrůstal s otcem — a ukázalo se, že to prospělo oběma. Bývalý manžel, který se musel naučit starat se o dítě, se změnil. A já? Já jsem konečně začala žít pro sebe.