Svatební obřad probíhal tradičně – hudba, smích, šampaňské, slavnostní hosté i okázalé dekorace. Přesto bylo něco ve vzduchu napjaté. Rodiče nevěsty už od začátku projevovali aroganci. Podle nich si jejich dcera zasloužila „lepšího ženicha“, někoho „jejich úrovně“.

Ženich pocházel z prostých poměrů, což bylo naprosto zřejmé. Zejména když přišla jeho matka – tichá žena v šedesáti, oblečená skromně, s ušlechtilým úsměvem, ale bez lesku a luxusu, který oplývali ostatní.

Potupa v tichosti

Během obřadu, zatímco tiše seděla a pozorně poslouchala projevy a přípitky, rodiče nevěsty šeptali za jejími zády:

• „Snad nepřijde s nějakou ručně pletenou dekou…“
• „Podívej se na ni – s papírovou krabicí… To je ostuda.“

Místo úcty – tichý úšklebek. Místo poděkování – posměch.

Okamžik dárku

Kdy přišel čas předání dárků od rodin:
Rodiče nevěsty předali balíček s mašlí a zlatým pečetidlem. Říkalo se, že uvnitř je šek na obrovskou sumu. Potlesk.
Pak následovaly dary od ostatních hostů – luxusní hodinky, šperky, cestovní poukazy.

A pak vstala matka ženicha. Ruce jí mírně chvěly, přistoupila k mladým s malou, skromně zabalenou krabičkou. Sál byl zticha.

„Tento dar jsem připravovala 18 let,“ řekla tiše.

Nevěsta otevřela krabičku… a ztratila úsměv. Uvnitř byl starý fotoalbum.

Co bylo v albu?

Na každé stránce bylo ručně psané dopis – jeden pro každý rok života jejího syna.
Byly tam:

• Fotografie prvních kroků,
• První kresba,
• První pochvala ve škole,
• Dopisy, které mu jako dítě psal: „Mami, mám tě rád“,
• Sušené květiny z výletů, divadelní lístky a skici.

Na poslední stránce – zalepená obálka:

„Pro mého syna a jeho manželku – na den, kdy zahájí společný život.“

Když ji otevřeli, uvnitř byl šek – se všemi úsporami, které pro něho její zesnulý manžel uložil před více než 20 lety.
Matka nikdy tyto peníze nevydala. Žila skromně, pracovala nadčasy – ale tyto peníze schovávala pro tento den.

Ticho. Plné hanby.
Nikdo nemluvil. Nikdo se nesmál.
Rodiče nevěsty se podívali k zemi. Lidé přestali šeptat.
Pak jeden host začal tleskat. Poté druhý. A najednou – celý sál povstal a zaplesal ohlušujícím potleskem.

Pointa

Matka ženicha nepřinesla žádné drahokamy. Nemluvila nahlas. Nenadávala se.
Darovala něco, co nemá cenu: lásku, vzpomínky, historii i opravdovou oddanost.

A nevěsta – zjeveně dojatá – ji objala a zašeptala:

„Odpusť mi. Nevěděla jsem… Děkuji ti.“