Byl klidný jarní den. Obloha ještě nesla zbytky zimního chladu, ale slunce začínalo pronikat. Devítiletý Michail si hrál na dvoře, stavěl si hrad z větviček a kamínků, když si všiml něčeho podivného.

Matka – vždy klidná, tichá, nikdy neukvapená – náhle vyběhla z domu s malou dřevěnou krabičkou v rukou. Rozhlédla se kolem, jako by se bála, že ji někdo uvidí. Poté se sklonila pod starou švestkou, vyhrabala mělký důlek a zakopala krabičku.

Michail nepřišel blíž. Neptal se. V jejích pohybech bylo něco tak neobvyklého – tajemného, nervózního, jako by se dělo něco, co neměl vidět. Ten okamžik nikdy nezapomněl.

Roky plynuly. Michail vyrostl, odstěhoval se, vytvořil si vlastní život. Ale vzpomínka na to podivné odpoledne pod švestkou zůstala hluboko vyrytá v jeho paměti.

O třicet let později ho osud znovu přivedl na to místo. Jeho rodiče už nežili a Michail se vrátil do prázdného rodinného domu. Prošel zarostlým dvorem a nakonec se zastavil před starou švestkou. Kmen byl silnější, větve vyšší, ale on ji poznal.

Najednou si vzpomněl. Vzpomněl na krabičku. Na svou matku. Na ticho.

Vzpomněl si na lopatu a začal kopat.

Zem byla tvrdá, kořeny mu bránily, ale něco ho táhlo dál. Po téměř hodině lopata narazila na něco tvrdého. Dřevo.

Jeho srdce bušilo jako šílené. Odstranil zem a vytáhl starou, popraskanou dřevěnou krabičku. Opatrně ji otevřel. Uvnitř byl obálka.

„Pro Michaila. Otevři, až mě tu už nebude.“

Ruce mu třásly, když ji rozevíral. Na zažloutlém papíře poznal matčin rukopis:

„Můj milý Michaili,

jsi-li čteš tento dopis, znamená to, že tu už se mnou nebudu.

Když jsi byl malý, velmi ses onemocněl. Lékaři říkali, že šance jsou malé. Byla jsem zoufalá.

Šla jsem za jednou starou ženou, léčitelkou. Dala mi amulet a řekla, abych ho zakopala pod strom, který máš rád. Řekla: ‚Jeho život poroste spolu se stromem.‘

Za pár týdnů ses uzdravil. Lékaři nevěděli jak. Ale já jsem to věděla.

Neřekla jsem ti to, bála jsem se, že bys mi nevěřil. Ale chtěla jsem, abys to jednoho dne věděl.

Měla jsem tě ráda víc než slova mohla vyjádřit.

Tvoje matka.“

Slzy mu stékaly po tváři. Z krabičky vytáhl amulet – malý přívěšek obtočený starou červenou nití. Vypadal podivně, staro, ale pro Michaila se v tu chvíli stal něčím svatým.

Ten předmět nebyl jen věc. Byl důkaz. Důkaz lásky. Lásky, která kopala rukama do země, lásky, která bojovala s nemožným, lásky, která ho tiše chránila všechny ty roky.

Krabičku položil na krb. Amulet si nikdy nesundal. Ne kvůli pověrám, ale kvůli vzpomínce.

Některé příběhy se nevypráví.
Jsou zakopané hluboko…
Dokud srdce není připravené je najít.