Byl to obyčejný všední večer — metro hučelo, podřimovalo a převáželo unavené lidi domů po trase. Seděla jsem u okna.

Na jedné ze stanic se otevřely dveře a do vagonu vešel asi desetiletý chlapec. Vypadal, jako by utekl ze školy — rozcuchaný, v pomačkaných kraťasech a s jednou ošoupanou teniskou v ruce. Ale hlavní bylo — byl bos. Na jedné noze měl tenkou pruhovanou ponožku. Sedl si na volné místo mezi dvěma cestujícími a snažil se nevzbudit pozornost.

Lidé kolem si ho přesto všimli. Někdo se ostentativně zahleděl do telefonu, jiný po něm přejel zkoumavým pohledem a pak předstíral, že je příliš zabraný do svých myšlenek. Ale muž sedící po chlapcově pravici vypadal jinak. Měl na sobě pracovní oblečení — džíny s fleky od barvy, silnou bundu, těžké boty. Jeho pohled se stále vracel k chlapcovým bosým nohám, pak na svou tašku, která stála u jeho nohou. O něčem přemýšlel.

„Hele, právě jsem koupil tenisky pro svého syna. Ale on se asi obejde. Ještě má jedny, celkem dobré. A tobě se, myslím, hodí víc.“

Z tašky vytáhl krabici. Otevřel víko. Uvnitř byly — modré tenisky, nové, s visačkami.

Chlapec se díval, jako by tomu nerozuměl. Nejprve na boty. Pak na muže. A pak zase na boty. Vzal je, opatrně si je zkusil… Padly mu. Dokonale.

Zvedl hlavu, na rtech mu po chvíli vykouzlil rozpačitý úsměv. Skoro neslyšně řekl:

„Děkuju.“

Muž pokrčil rameny, jako by to nic nebylo:

„Jen to pošli dál. Až budeš moct.“

Chlapec vystoupil na další stanici. Už ne shrbený, už v nových teniskách — a ještě s něčím, co není vidět, ale hřeje víc než jakákoli obuv: s vírou v lidi.