Bylo brzy ráno, slunce teprve začínalo osvětlovat obzor, když jsme zaslechli nezvyklý hluk u dveří kliniky na okraji města. Nejdřív jsme si mysleli, že to může být vítr, nebo že někdo omylem zavadil o kliku.

Ale když Katka, naše zdravotní sestra, dveře otevřela, zůstali jsme stát v úžasu. Přede dveřmi stál jelen.

Velký, majestátní tvor, zrychleně oddechoval a v očích měl zvláštní pohled – ne vyděšený, spíš plný bolesti. Neutekl. Jen tam stál a tiše nás pozoroval. Až znepokojivě klidně.

Když jsme se k němu opatrně přiblížili, uviděli jsme, že jeho levá zadní noha je pevně omotaná drátem a zašpiněným kusem látky. Vypadalo to jako podomácku vyrobený obvaz – ale ne z laskavosti. Spíš naopak.

Drát byl zaříznutý hluboko do masa. A na hadru byl rukou napsaný vzkaz. Vyšisovaný, ale čitelný:
„Tohle je jen začátek. Sledujte, co přijde.“

Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Měl to být vtip? Výhružka? Symbolický čin? Jelen byl kromě zraněné nohy v pořádku. Ale samotná představa, že někdo použil zvíře jako prostředek k doručení zprávy, nás zneklidnila.

Ihned jsme zavolali policii. Vyšetřovatelé si případ převzali a jelenovi jsme poskytli první pomoc. Následně byl převezen do specializované záchranné stanice.

V nás ale zůstalo tíživé ticho a neklid. Jako by to byl jen dílek větší skládačky. Jako by nás někdo sledoval… a testoval naši reakci.

Od té doby už nikdy neotvíráme dveře bez rozmyšlení.