Toho chladného večera jako by se vesnice ani nenadechla. Nebe bylo nízké a šedé, spadané listí šustilo pod nohama a ve vzduchu byl cítit kouř z kamen. Lidé spěchali domů a nevšímali si šramotu v křoví u cesty. Ale najednou někdo vykřikl:

— Podívejte! Tam je pes!

Z lesa, potácejíc se na tenkých nohou, vyšel hubený, až k smrti vyčerpaný pes. Žebra mu šla spočítat jedno po druhém, srst mu visela v chuchvalcích a oči měl plné bolesti a prosby. V tlamě držel plastový sáček, opatrně sevřený zuby. Nevrčel a neutíkal — naopak, jako by prosil: pomozte mi.

Když se žena z nedalekého domu odvážila přiblížit, pes necouvl. Opatrně položil sáček na zem a slabě zakňučel, přičemž se rozhlížel kolem sebe, jako by se bál, že ho lidé špatně pochopí.

— Co to je?.. — zašeptala žena.

Uvnitř, těsně přitisknutá k sobě, se třásla tři malinká štěňátka. Ještě slepá, schoulená do klubíčka a hledající teplo.

Pes tiše zakňučel, lehl si vedle a natáhl se, nabízejíc jim svá vyschlá vemínka — krmil je, čím mohl, po celou tu dobu.

V lese téměř žádné jídlo nebylo, a všechno, co našel — listí, žaludy, kůru — si nechával až v nejkrajnějším případě. To nejlepší dával štěňatům.

Žil v divokém lese sám. Nikdo nevěděl, jak dlouho bloudil, kolik nocí strávil stočený do klubíčka, chránící štěňata před větrem.

Ale dnes ho opouštěly síly. Pochopil — pokud se neobrátí na lidi, nikdo z nich nepřežije. Proto vyšel. V poslední naději.

Žena zvedla štěňata, přitiskla si je k hrudi, a někdo už mezitím postavil misku s vodou a zbytky polévky před matku-psa.

Jedla pomalu, s přestávkami — ne ze strachu, ale ze slabosti. Její ocas se slabě pohnul. Pochopila: tady je záchrana.

Později je všechny odvezli do útulku. Štěňata rostla silná, sytá a milovaná.