Na okraji malého města, za starou kovanou bránou městského hřbitova, si kolemjdoucí začali všímat stále stejného chlapce. Každý den, přesně ve tři hodiny odpoledne, se objevoval — hubený, v obnošené bundě, která se nehodila k roční době. Šel rozhodně, jako by cestu znal nazpaměť, obcházel ostatní hroby a zastavil se u jednoho — na něm byla fotografie mladé ženy.

Chlapci bylo asi sedm let. Poklekl, pohladil studený mramor a začal mluvit. Někdy šeptem, jindy téměř křičel:

— Mami… mami, jsem tu zase. Slyšíš mě?.. Je mi zima. Mám strach. Nikdo mě tam nemá rád…

A pak:

— Proč jsi odešla?.. Už nemůžu být sám… Proč jsi na mě nepočkala?..

Stařenka, která často prodávala květiny u vchodu, plakala, když ho slyšela. Správce hřbitova se ho pokoušel oslovit, volat na něj — ale chlapec utekl, aniž by promluvil.

Všichni si mysleli: to je jeho matka a on je sirotek, kterého nechal otec, který se o něj zřejmě nestará.

Jednoho večera, když mrholilo a chlapec stejně přišel, promočený až na kost, správce to už nevydržel. Zavolal policii a sociálku.

— Je tu každý den sám… Už to nemůžu dál sledovat, jak tu pláče… Kdo za něj zodpovídá? Kde je jeho otec?..

Policisté přijeli rychle. Chlapec stál u hrobu, tvář přitisknutou ke kameni. Neodporoval. Jen mlčky hleděl na jedno místo. Když ho odváželi, náhle vykřikl:

— Ne! Neberte mě! Musím jí říct, že jsem dnes našel hračku! Že se mi po ní stýská! Čeká na mě! Sliboval jsem, že budu chodit!..

— Kdo je ona? — zeptala se jemně žena ze sociálky.

— Maminka… Moje maminka…

Chlapec neměl matku. Tedy ne tu, na jejíž hrob chodil. Ve skutečnosti žil v dětském domově od svých tří let. Jeho biologická matka se ho zřekla hned po narození a otec nebyl znám.

Žena, za kterou denně chodil, byla dobrovolnice. Často navštěvovala dětský domov, dlouze si s chlapcem povídala, nosila mu knihy, objímala ho.

Právě ona podala žádost o jeho adopci. Chlapec to věděl — poprvé uvěřil, že ho někdo může milovat. Že bude mít domov.

Ale dva dny před podpisem dokumentů žena tragicky zahynula při autonehodě. Chlapci řekli, že „už nebude moct přijít“.

Zjistil, kde je pohřbená, a začal z dětského domova utíkat — každý den — jen aby jí mohl říct, jak moc mu chybí.

Potřeboval matku.