Bylo sedm hodin večer. Ke dveřím nejdražší restaurace ve městě přišla stará paní.

Na sobě měla obnošený šedý kabát s utrženým knoflíkem, jednoduchou vlněnou čepici a gumové holínky. Vypadala, jako by sem zabloudila omylem. Uvnitř restaurace panovala úplně jiná atmosféra: muži ve smokingu, ženy ve večerních šatech, křišťálové sklenky, svíčky a vůně delikátních pokrmů.

Jakmile babička překročila práh, od stolů se ozval rozpačitý šepot. Někdo protočil oči, někdo pohrdavě odfrkl:

— Co tu dělá tahle bezdomovkyně?

Servírka s nuceným úsměvem přišla k ní, přejela ji pohledem od hlavy k patě a řekla:

— Omlouvám se, ale nemáme volná místa.

Přitom bylo jasně vidět několik prázdných stolů.

Žena už se chtěla otočit a odejít, když k ní přišel jiný číšník — mladý muž s laskavýma očima.

— Prosím, pojďte dál, — řekl a odsunul jí židli. — Pro hosty máme vždy místo.

Babička trochu zrozpačitěla, ale vděčně přikývla. Sundala si kabát a pečlivě ho pověsila přes opěradlo židle. Posadila se. A pak se stalo něco velmi nečekaného 😢😨

Mladík jí podal jídelní lístek. Po chvíli klidně pronesla:

— Dala bych si kachní prsa s granátovou omáčkou, krémovou polévku z bílých hříbků… a sklenku dobrého červeného vína.

Číšník lehce zvedl obočí:

— Promiňte, madam, jen… všechno je tu docela drahé.

Babička se slabě usmála.

— Vím. Šetřila jsem ty peníze mnoho let. Všechno pro děti a vnoučata. Pomáhala jsem, odpírala si, odkládala. Ale oni už dávno zapomněli, kdo jsem. Nezvedají telefon. Někteří dokonce požádali, ať „už nejezdím bez ohlášení“.

Odmlčela se a podívala se na stůl. Pak pokračovala:

— Nedávno mi lékaři řekli, že mám rakovinu. Pokročilou. Týden, možná měsíc. A tak jsem si řekla: když už je tohle konec, aspoň jednou v životě si zasloužím cítit se jako člověk. Ne jako břemeno. Jako host. Jako žena, která si může dopřát večeři jako z filmu.

Mladík mlčky stál vedle. V očích se mu zalesklo. Tiše přikývl:

— Pak to bude ta nejlepší večeře vašeho života. Věřte mi.

Odešel a když se vrátil, na podnose nebyla jen její objednávka, ale i dezert „na účet šéfkuchaře“ a sklenka nejdražšího vína v restauraci.

Celý večer jedla pomalu, s potěšením. Poslouchala živou hudbu. Ostatní hosté na ni nejdřív koukali nechápavě, ale pak si jí už přestali všímat.