Když slyšíš slovo „jachta“, první, co ti přijde na mysl, jsou pohádkové scény: tyrkysová voda, sklenka šampaňského v ruce, sluneční paprsky na kůži a bezstarostný smích ztrácející se v mořském větru. Dokonalá dovolená. Instagramová realita.

Ale to, co jsem ten den zažila já, s glamour nemělo nic společného. Byl to šok. Bolest. A trauma, kterou nelze zapomenout.

Stalo se to jedno obyčejné letní odpoledne na pobřeží Turecka. Slunce svítilo, moře bylo klidné a vzduch voněl po svobodě. Byli jsme pět – tři kluci a dvě holky – a pronajali jsme si jachtu na jeden den. Smáli jsme se, pili koktejly, pouštěli hudbu a chovali se, jako bychom byli ve filmu. Nikdo netušil, že bezstarostnost se za pár minut změní v horor.

Kapitán navrhl, abychom jeli na známé nafukovací „banánové“ lodi – dlouhém žlutém gumovém člunu, který se táhne za jachtou. Zní to dětsky a bezpečně, že? Hned jsem souhlasila. Vždycky jsem pro adrenalin. Nasadila jsem si GoPro kameru na hlavu, upravila si plavky a připravila se natočit „dokonalou vzpomínku“.

Seděli jsme tři – já vpředu, za mnou můj přítel a vzadu jeho kamarád. Jachta vyplula. Začali jsme létat nad vlnami, voda nám bičovala obličeje a vítr nám nesl vzrušené výkřiky. Cítila jsem se jako v reklamě na život bez hranic.

A pak – zvrat.

Kapitán udělal prudký manévr. Příliš prudký.

„Banán“ se zvedl do vzduchu. A my letěli. Jako loutky, které někdo hodil. Spadla jsem přímo obličejem do vody. Vše mi ztmavlo před očima. Když jsem vyplavala, cítila jsem silné pálení. Položila jsem ruku na tvář. Krev. Hodně krve. Slaná voda mi pálila obličej jako kyselina.

Později jsem zjistila, že při pádu jsem narazila obličejem do kovového háku – toho, který spojuje „banán“ s lanem k jachtě. Ten hák měl být chráněný. Nebyl.

Vytažili mě zpět na palubu. Panika. Nikdo nevěděl, co dělat. Můj přítel mě držel, úplně bledý. Ukázal mi telefon – a tehdy jsem viděla pravý obraz.

Hluboký řez od lícní kosti až k bradě. Krev tekla proudem. Začalo se mi motat před očima. Všichni mlčeli. Blízké pobřeží? Čtyřicet minut daleko. To byly nejdelší minuty mého života.

Slyšela jsem, jak jeden z kluků šeptá: „Když ztratí vědomí, jsme v háji.“ V tu chvíli už jsem nebyla člověk. Byla jsem odpovědnost. Hrozba. Připomínka, že luxus neznamená bezpečí.

Do nemocnice jsme přijeli v závodu s časem. Nedali mi ani anestezii. Nebyl čas. Dali mi patnáct stehů. Bolest byla krutá. Doktor řekl: „Máš štěstí, že jsi nezasáhla oko. O dva centimetry výš a oslepneš.“

Teď, dva týdny poté, sedím doma s obvazem na tváři. Kdykoli projdu kolem zrcadla, vidím ten samý moment. Ne kvůli bolesti. Ale kvůli naivitě. Myslela jsem, že když jsi na jachtě, se sluncem a mořem, nemůže se ti nic špatného stát.

Mýlila jsem se.

Pravda?

Luxus nezaručuje bezpečnost. Zábava neznamená kontrolu. To, co vypadá jako sen, se za sekundu může stát noční můrou.

Nepíšu to pro soucit. Ani pro sledovanost. Píšu to, protože o tom nikdo nemluví. Za každým „dokonalým momentem“ je riziko, které nevidíme – dokud nás to neudeří do tváře.

Pokud plánuješ cestu na jachtě – jdi. Ale jdi s otevřenýma očima. Protože moře neodpouští.

A jizvy nelžou.