Když se vlny stáhnou zpět, moře se stává mrtvě tiché. Jeho hladina je hladká jako sklo, slunce se v ní odráží jako v zrcadle a všechno vypadá klidně. Bouře pominula. Obloha je čistá. Vzduch je hustý slaným tichem.
Ale právě tehdy, když si myslíte, že je vše v pořádku — něco se probouzí v hlubinách. Něco starého. Něco, co se nikdy nemělo vrátit. Protože po vlně… začíná skutečný hrůza.
To se stalo v červenci. Malé pobřežní městečko, známé jen pro klidné vody a čisté pláže. Bez žraloků, bez silných proudů. Turisté tam jezdili roky, bydleli v levných hotelech, jedli zmrzlinu a koupali se až do západu slunce. Nikdo nečekal, že právě to léto bude jejich poslední.
Vše začalo neobvykle velkou vlnou. Bez varování. Bez znamení. Ráno bylo tiché — modrá obloha, klidné moře, vítr sotva cítit. Ale kolem poledne se obzor začal stmívat. Lidé na přístavu to viděli jako první. Byla to jako pohybující se zeď, která se blíží. Vlna vysoká asi osm metrů udeřila s hroznou silou, zaplavila pláže, převrhla lodě, zatáhla auta do moře.
Ale skutečný strach přišel až poté, co se vše uklidnilo.
Když se voda stáhla, moře už nebylo stejné. Barvy byly jiné. Pod hladinou se pohybovaly stíny — dlouhé, pomalé, tíživé. Někteří říkali, že to jsou řasy. Jiní tvrdili, že to nebylo nic přirozeného.
Pak začali mizet lidé.
Jako první zmizela dívka. Procházela se po mělčině — a prostě… zmizela. Bez zvuku, bez boje, nic. Pak tři teenageři, kteří večer chodili po pláži. Ráno — jen jejich stopy v písku, které náhle končily u vody.
Úřady se snažily událost skrýt. Říkali, že to byla náhoda, že je vše pod kontrolou. Ale místní věděli: něco se vrátilo s vlnou. Něco, co bylo dávno zapomenuto.
Jeden starý muž jménem Severián, který žil sám na kopci, vyprávěl legendu. O „Mořské nevěstě“. Ženě bez tváře, s očima jako černé perly. Nechodila po zemi — ale její stín chodil. Plazil se po moři, po písku, hledal ty, kteří přežili.
„Přichází, když moře cítí bolest,“ říkal. „A žádá platbu za ticho.“
Smáli se mu. Až do chvíle, kdy zmizel i on. Jeho dům byl zamčený zevnitř. Bez známek násilí. Jen louže vody na podlaze. A v ní — otisk dětské dlaně.
A Severián neměl děti.
Novinář Igor Pankratov začal pátrat. Tvrdil, že získal video z bezpečnostní kamery. Na něm byl vidět muž na pobřeží, když ho náhle něco průhledného, podobného chapadlu, zatáhlo. Jeho tělo se nezvykle zkřivilo, a pak — zmizel. Písek se vyrovnal. Jako by tam nikdy nikdo nebyl.
Video zmizelo následující den. A Igor s ním.
Ti, kdo tam byli, vyprávěli o podivných věcech. Někteří slyšeli vlny ve svých pokojích, i když byli daleko od moře. U některých kohoutků tekla slaná voda. Několik lidí tvrdilo, že viděli ženu oblečenou v bílé, jak stojí na konci pláže. Nepohybovala se. Jen hleděla na moře. Ti, kdo se k ní přiblížili… se už nevrátili.
Vědci odmítli komentovat. Někteří spekulovali o mořských toxinech, vzácném druhu medúzy, halucinacích způsobených vedrem. Ale nikdo nevysvětlil, proč nebyla nalezena žádná těla. Ani oblečení. Jen ticho. A voda.
Vždy voda.
Poslední známé video bylo natočeno z hotelového balkonu. V noci. Viděla se bledá silueta na pobřeží. Zvedla ruku — a neviditelná vlna smetla všechny lehátka. Pak zmizela. Zůstal jen křik.
Telefon byl nalezen v pokoji. Dívka, která to natáčela? Zmizela. Na podlaze — voda. A opět… otisk dlaně.
Dnes je pláž uzavřena. Ne kvůli znečištění. Ne kvůli bezpečnosti. Ale kvůli něčemu staršímu. Něčemu, co tam stále je. Místo nazývají „Tichý břeh“. Nikdo tam neplave. Dokonce ani ptáci tam nelétají. V noci místní zapalují svíčky na cestě k moři. Někteří se modlí. Někteří prosí o milost.